Nevím, kde a jak začít. Hlavně se mi nechce. Nechce se mi vůbec vypouštět z pusy slova, ale vím, že pak třeba bude líp. Dostat ten zmatek ze sebe.

Jsem naštvaná. Na vás. Na sebe. Kupodivu jsem včera nemluvila s duchem, všimla jste si, že jsem tam byla. Ach ano, měla jste přece kurz! Ale já se doopravdy chtěla jen zeptat na něco k písemce. A vy se mi ještě vysmějete do ksichtu, když to tam pak je. Beru to jako osobní urážku. Mám na vás alergii. Zase jsem se osypala. Červené flíčky, prý jsou z nervozity. Ne. Je to alergie na vás, přestože se objevuje jen při písemkách. Beru to jako osobní urážku. A otázky na mojí náladu... Váhala jsem, jestli říct, že doch, mám přece dobrou náladu. Ne. Vielleicht. Měla jsem ji špatnou. Jenže to nejde, nesmát se. Chováte se jako šašek, jednu chvíli se smějete, pak dostanete histerický záchvat vzteku kvůli tomu, že to pako neumí Perfektum. Ach bože, to je přece naše škola! A já jsem se taky nevyznamenala. Kdybyste ale radši místo těch zkoumavých pohledů vznesla nějakou otázku... Ale ne. Rychlostí blesku si posbíráte věci a letíte pryč, div za vámi nelítají blesky. Málem jsem zapoměla. Určitě jedete pryč. Ať sněží a zapadnete někde na hřebenech. Jeďte si kam chcete, s kým chcete a dělejte si tam co chcete, ale přestaňte mi proboha dělat zmatky v životě!! Absolutně nechápu, co se stalo, co se změnilo?! Úplně z ničeho nic! Někdo vám něco řekl? Jasně. For love everything. Vnímám to. Změny nálad, postojů.

Navíc vám lezu na nevy. Člověk si přijde vylít srdíčko s problémama doma a vy si tam znuděně hrajete s vlasama, skoro nepřítomný výraz, ani špetka zájmu. Kdybych se tam kromě zlomenýho hlasu a vlhkých očí fakt rozbrečela, bylo by vám to jedno.

Nechci vás ani vidět a mluvit s vámi, zároveň tam ale přežívá maličké zrnko naděje, že se třeba potkáme na obědě, že se zeptáte, co se děje. Nikdy se neptáte. Třeba to víte. Ale je neslušné předstírat nezájem. Nemám náladu na vaše hodiny. Nejradši bych si sedla někam dozadu. Ale to nejde. Ostatním by to bylo divný. Navíc tam není místo. Možná bude stačit, když si lehnu na lavici a budu spát.

And I am trying to held strong but I got the feeling that I am losing the earth under my legs. Nope. That's not said right. I am standing. And the earth started to move. But I am still standing. I am not losing it. I am strong. Because I have to be. I want to be. Obviously I don't need to talk about that with someone. But I should. It's ok during the day when I am laughing and having fun. But then it is evening and I am alone in my room and my mind starts to work. It's deep in myself, I'm helding it there. I should let it go out. Morning. I will talk to her. I can't talk. And not at all about my feelings and thoughs. But I should. I have to. Maybe.

Good night. Sleep well.

Du bist weit weit weg und ich sitze hier
Jseš hodně, hodně daleko a já tady sedím
vor einem gähnend leeren Blatt Papier
nad prázdným listem papíru
und überlege, was ich schreiben kann
a přemýšlím, co bych mohl napsat

es ist soviel um mich passiert
děje se kolem mě toho tolik
das einzuordnen irritiert
co mě rozčiluje
am besten fang ich mal ganz einfach an
nejlepší bude začít úplně jednoduše

ich denk an Dich
myslím na tebe
ich vermisse Dich
chybíš mi
ich denk an Dich
myslím na tebe
ich vergess Dich nicht
nezapomenu na tebe

prostě jste a nikdo mi to nevymluví... Ach ano, je spousta věcí, který by mi to mohly vymluvit, ale nedám se. Jsem schopná pochopit, že na všechny smsky se neodpovídá. Ale už méně ochotná. I tak... na tohle jste, milá Slečno, mohla odpovědět! Štvete mě. Fakt. Spíš bych řekla, že až serete. A víte co, mně to je jedno. Mně je jedno, že až uvidíte to cvičení, že vás klepne. Mně je jedno, co na to řeknete. Třeba si trhněte nohou, co já se tady budu furt rozčilovat. To fakt nemám za potřebí. Kolikrát už jsem něco takovýho řekla... Nespočetněkrát... Vždycky,když mám trochu špatnou náladu. Ano, vím, že vám pravděpodobně už lezu na nervy. Od toho ta ignorace. Ale někdo je natvrdlý, hodně. To vás život nenaučil? Někomu to prostě musíte říct na plnou hubu, nestačí naznačit, je potřeba kopnout do prdele... Budu vás taky ignorovat... Ne, nebudu. Nevydržím to. Celý víkend si to můžu říkat. Pak přijde pondělí, poprava proběhne. Propůjčila jsem si slova našeho slavného přípitku. Ale sedí. Pohled, úsměv a je to. Ale ne. Už ne tolik. Dřív to bylo horší. Kurva proč vždycky, když mi přijde smska, vyletím metr vysoko? Chtěla jsem vám napsat, že už je na netu ten rozhovor... Asi to neudělám. Stejně nemáte doma net. A jestli jste tam ..., tak tam se stejně věnujete něčemu jinýmu. Zjistíte to sama. Až tam sama půjdete nebo až vás na to někdo upozorní, jak ho to zaujalo. Protože všichni jsou z toho paf. Lidi na tohle letí. Mě to dostává pořád a pořád, četla jsem to už asi stokrát. A ještě to číst budu. Vám to vlastně může být jedno, jestli už to tam je nebo není.

A tak se zase poroučím. Až mě naštvete, zase se ozvu.

Ještě vlastně moment. Před Vánocema jste řekla takovou pěknou věc, o tom, kdo koho a proč potřebuje. Od té chvíle se chováte jak trubka, s prominutím. Proč? Litujete, že jste to řekla? Nebo jste ode mě chtěla mít pokoj? Ne. Tohle byste si nevymyslela, kdyby to nebyla pravda... Ale víte co, já vás nepotřebuju. Ne proto, abyste mě tahala z depek z rodinných problémů. V podstatě žádný nemám. Všichni rodiče se hádají, někteří víc, někteří míň. A mně to je fuk.

Poroučím se.

Po delší době se opět hlásím. Abych se vám přiznala, nemám vůbec čas. Když člověk nemá čas, tak se mu vlastně nechce. Ano, nechce se mi. Chtělo se mi učit, celý víkend. Na tom není nic špatného, před maturitou. Vy byste mi to určitě schválila. Abych to nějak vypočítala, co všechno jsem dělala, protože mi to dělá dobře, tak čtěte pozorně.

V pátek večer jsem udělala další otázky do cesťáku, 7 - 9. Víc jsem nezvládla, hlavně teda psychicky. Nějak mě to vyčerpává a to je nepíšu celý, ale jenom doplňuju to, co tam chybí. Právě proto to je asi náročné. Spousta věcí je tam jinak. V sobotu jsem pokračovala, otázky 10 - 12. Pak jsem chtěla kámošce upravit fotku, trvalo mi to hodinu a výsledek není nijak valný. Lépe řečeno, nejsem spokojená. Dala jsem se do přepisování tabulky do dějepisu. Kašlu na tabulku, píšu každou dobu na jiný papír, je to užitečnější, přehlednější a praktičtější. Udělala jsem ale jen 4 doby, pak jsem to nevydržela. Šla jsem si protáhnout své tělo. U segry v pokoji bylo volno, má víc místa. Začala jsem s protahováním. Zvláštním způsobem mi to uvolňuje svaly, když je napnu na doraz. A ak jsme si došla pro DVD pilates a dala se do cvičení. Náročné. Klepaly se mi pak trošku ruce, pravda, ale neva. Po večeři jsem si začala opisovat slovíčka z němčiny, je jich hodně. Při tom jsem je ještě konzultovala. Když jsem to dopsala, vzala jsem si osnovu maturitních témat z němčiny a začala je překládat do angličtiny, což jde těžko, když nemáte jejich seznam. Kolem půlnoci jsem usoudila, že by to stačilo a šla si číst knížku, samozřejmě do školy. Usnula jsem po jedné hodině.

Neděle na novo. Začala jsem s účetnictvím, pročla jsem si nějaké případy a napsala si něco na osnovu. Pak jsme se dala do čtení ekonomiky, 13 stránek, skvělý. Chtěla jsem si na čtvrtek nachystat češtinu na písemku, český realismus. Sednu k počítači, otevřu word, listuju sešitem ze druháku, najdu nadpis Český realismus, pod ním jedna věta, prázdná stránka, na té další už něco jinýho. Tak fajn. Moment, vždyť z tohodle píšeme až ten další týden, tenhle píšeme na literární směry po roce '45. Tak jiný sešit, listuju a ouha, ještě jsem si nedopsala to jak jsem chyběla. Tak jsem napsala aspon ten začátek.

Zase jsem pokračovala s tabulkou do dějáku, střídala jsem to se cvičením, při kterém mi tentokrát asistovala segra a taky jsem se účastnila oslavy. Abych nezapoměla, zopakovala jsem si otázky do cesťáku, 1 - 6. Některé části byly, jako bych to snad nikdy neviděla...

Plán na nadcházející týden:
Pondělí - úkol do Nj, který jsem ještě neudělala, odpoledne doučování z účetnictví

Úterý - rozhovor do francouštiny, snad se ho naučim, soukromá hodina Aj, asi jí zruším

Středa - písemka z účetnictví, ekonomiky a asi si napíšu z dějepisu

Čtrvtek - písemka z češtiny, možná se nechám vyzkoušet z cesťáku, když se naučim otázky 7 - 12 a nezapomenu 1 - 6 ... Písemka z němčiny a pokud ve St nezvládnu dějepis, tak ve Čt...

Pátek - písemka ze zeměpisu a odpoledne soukromá hodina Aj. Večer padnout mrtvá

Změny v programu vyhrazeny....

Miluju upravování fotek. Nevím jak mě to napadlo, udělat zrovna tohle.... Už vím. Dávala jsem do pořádku svoje fotky z nově obarvených vlasů, chtěla jsem je nějak oživit. A když jsem tak koukala na ty zuby, napadlo mě to zkusit. Upíří. Šlo by to? A zvládnu to? Myslím, že se to povedlo, první i druhý pokus, každý se mi líbí něčím jiným. Většina mi to pochválila, i tím,že se jim to nelíbí, což beru jako pochvalu, protože je to viděsilo.

Nemůžu přece dělat anděla, za prví je to těžší a za druhý nejsem žádný andílek. O to přece nejde, jde o ten význam, bylo mi řečeno. Jak ale víte, že upír není anděl pekla? Nevíte. Ale je to výzva. Takže jsem zkusila i anděla. Nejde poznat,že to jsem já. Nelíbí se mi to. Ale kdo uhodně, kde to je focený, má bod!:)

Úplně první verze:

Druhá verze:

A andílek (a je to na nádvoří pražskýho hradu:))