Únor 2010

Dopis č. 8 / Naučit se vyrovnat se s tím sama

26. února 2010 v 21:45 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Má drahá Neznámá!
Byla bych ráda, kdybyste se tady vedle mě zhmotnila. Chtěla bych vám něco říct. Ovšem, píšu vám přece dopis, můžu vám to říct. Já se jen bojím, že v dnešní době už ani zalepená obálka není spolehlivá a kde kdo ji může otevřít. A já bych velice nerada, kdyby si to přečetli nějaké nepovolané oči. Neznámá! Víš co se stalo? Přišly lístečky z pošty. Se zeleným proužkem. Ne s červeným, jako obvykle. Víte, co to znamená? Ovšem že víte. Už včera. Ještě to bude zajímavé. Přišel ještě jeden dopis. Bude to ještě zajímavější. A ten den, 13. dubna. Dvě takové důležité věci. Ta jedna se mě teoreticky netýká. Ale jen teoreticky. Fakticky pro mě bude taky osudová. Bojím se? Ne. Měla bych. Ale já to nedokážu. Bála jsem se reakce. Sama doma. Hrajeme hru "Nic se neděje, nic nepřišlo". Hraju taky. Nic mi do toho není. Je to jen mezi nimi. Já už jsem velká. Mě se nikdo na nic ptát nebude. Trochu mě to mrzí. Ale na druhou stranu jsem ráda. Můžu si dělat co chci. Nemůžou mi to nařídit. Ale ona... Je mi jí líto. Bude to pro ni asi hrozné. Ale ona nic neřekne. Ne před námi. Ona bude hrát silnou. Ona je víc dospělá než já. Já jsem slaboch. Přetvařuji se a pak brečím do polštáře. Nebo chodím otravovat vás, má milá Neznámá. Víte, ve skutečnosti se tady zrovna teď nepotřebuji vypovídat. Když jsem včera uviděla ty lístečky, hrklo ve mně. Závan vzrušení, adrenalinu. Strachu co by se za nehet vešlo. Zase nic necítím. Jsem ignorantka. Já mám jenom pocit, že bych o tom asi měla mluvit. Neměla bych to v sobě dusit. Každému to pořád radím. Sama se tím neřídím. Občas. Já mám přece vás. Nepotřebuji za vámi ale lítat s každou drobností. To až pak, až se pohne skála. Pak přijdu. Máte hodně kapesníčků? Nachystejte mi křesílko. Je pohodlné. Židle by byla lepší. Hlavně ne na obědě. Potřebuji volnost. Dívat se do blba, pozorovat nástěnku nebo zeď. Ne bandu nenažranců. To je asi vše, má milá Neznámá. Vlastně, Neznámá, chtěla jsem vám napsat zprávu, textovou. Ale vy jste, Má Milá, churavá. A já nechci otravovat. Vždyť se nic tak neděje. Byl to jen dopis. A hrajeme tu hru...
To je vše, už opravdu, má milá Neznámá. Please, take care!
Vaše Zvědavá

Dopis č. 7 / Tentokrát pro nikoho a pro všechny

21. února 2010 v 20:49 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Je těžké mlčet, když cítíš bolest. Je těžké mlčet, když cítíš radost. Je těžké mlčet, když cítíš zmatek. Je těžké mlčet, když necítíš nic. Je těžké mlčet, když cítíš cokoliv. Proto pořád mluvím. Jenže musíte být s tou správnou osobou. Nemůžu na někoho nadávat, když o tom ten dotyčný, se kterým mluvím, nemá vědět. City se tak těžko tají. A pocity taky. Oni vědí. Oni tuší. Že tam něco je. Něco víc, než by mělo být. Ano. Jenže co? Sama nevím. Už asi nic. A chtěla bych? Já už ani nemám co psát. Plácám tu nesmysly, přeskakuji z jednoho na druhý. Zmatená. Plamínek uhasl, jiskřička zhasla. Mrzí mě to. Pravda, nemám v sobě tolik citových zmatků, jsem klidnější, méně nervózní a víc si užívám povídání u oběda a smích, ale chybí mi to, abych byla upřímná. Ano, žertování, občas si rýpnout, mrknout. Nemrkáte na všechny? Já nevím. Neumím se k vám chovat jako k ostatním. A myslím, že vy ke mně taky ne. Taky vám nejsem úplně lhostejná, ať už se změnilo cokoliv. Ale vím, že to prostě jinak nejde. Už takhle to je těžký a to se nic neděje.
Zase tu plácám blbosti a obsah se neshoduje s hlavičkou dopisu.
Co třeba nějakou zprávu občas?
Jdu pokračovat v nic nedělání. Mějte se hezky, návštěvníci:)

Dopis číslo 6

12. února 2010 v 21:42 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Dlouho jsem se neozvala. Ani mi to nechybí. A myslím, že ani vám. Víte, musím se naučit vypořádávat se se svými pocity sama. Od toho posledního výbuchu se žádný další nekonal. Nebo alespoň ne takového rozsahu. Všechno je fajn, všechno je růžové. Ach ano, zapomněla jsem, že mám růžové brýle... Vždy při ruce. Občas je vyměním za černé. Hodí se oboje. Máte problém. A já to beru. Nic mi do toho není. Jsem namyšlená a myslím si o sobě, že dokážu číst mezi řádky, že jsem empatická a dokážu vycítit pocity ostatních. Rozpaky a skrývaná pravda jde ale přečíst. A oči, které nervózně těkají sem a tam, rozpačitý úsměv. Možná si teď trochu vymýšlím, ten oběd byl přece už tak dávno... Ach ne, jsou to sotva dva týdny. Váhala jsem nad tou otázkou, ale myslím, že jsem ji zvolila dobře. Není totiž nic špatného na tom, zeptat se někoho, jestli se fakt méně usmívá. A dotyčný si aspoň uvědomí, že mu jeho problémy přerůstají přes hlavu. Je to tak? Taky vám to došlo, že? Vždyť ve čtvrtek, to snad byla upřímná radost a nadšení. Určitě. Vydržela jsem totiž být nadšená celé dvě hodiny. To už dlouho nebylo. A potom pátek. Prostě nejlepší. Přeháním. Ale bavilo mě to a mě zabavit, to je těžké.
To video mi už přerůstá přes hlavu. I když vlastně ne. Ani se nerozčiluju, že mi to neposlali všichni. Jsem v klidu. První verzi jsem zničila. Ta druhá... zavřel se mi program a kdo někdy pracoval s WMMM ví, jak to pak vypadá, když se znova otevře. Takže na to kašlu a udělám to v neděli, až budu mít všechny fotky a písničky. Nechává mě to klidnou. Stejně mám pocit, že je to k ničemu. Že se to za tu dobu nestihne.
Chybíte mi. Trošku. Jinak než dřív. Tak nějak nově. Asi je to tím, že celé prázdniny nic nedělám, kromě koukání do dějepisu, češtiny, knížek a televize. Byla jsem akorát za Věrkou, u babičky a cestou se kouknout na boty. Ale nechce se mi do školy. Po dlouhý době. Budete mi chybět. Protože vás mám ráda. Poznala jste to? Určitě... A doufám, že jste říkala pravdu a já vám budu taky chybět. A že to nemyslíte jen kvůli aktivitě. Opravdu jste sluníčko. Sluníčko.
Asi ze mě zase mluví dlouhodobé odloučení od lidí. Je mi špatně. Měla bych jít spát. Každý den dřív a dřív. Ne ve dvě ráno.
Těšilo mě.