Červenec 2010

Berlin in der Nacht

30. července 2010 v 1:46 | Slečna Zvědavá |  Fotím na téma
Nechce se mi mluvit. Slova mi dělají problém. Zítra odjíždím. 
Jako by se některý věci nemohly stát dřív.
Všechno zlý je pro něco dobrý.
A je to fajn.
Nesejde z mysli.
Proč by mělo.
Prostě Berlín v noci. Loňské fotky.


Berliner Dom
all4all.blog.cz
Postdamer Platz

Věž svatého Jakuba

29. července 2010 v 2:12 | Slečna zvědavá sentimentální husa |  Já fotografka
Fotka je focena během praktických maturit. Teda, já už měla odmaturováno, jen jsem byla otravovat ještě na odpolední skupinu. Spolu s kamarádkou. Nevím, jestli bych tam šla sama. I když asi jo, protože důvod toho, proč jsem tam šla, by se nezměnil. A bylo to super. Jeden z nejlepších dnů. Užila jsem si to maximálně, smála se,bavila se, vtipkovala, rejpala a nechala rejpat. Je přece fuk, jestli si někoho užíváte u maturity nebo jen tak. A na závěr dne jsem dostala pěknou smsku. S poděkováním za hezký den. Hm, to už ale moc rozebírám. Ale jak jsem viděla ty fotky...
Dneska jsem byla celý den v baráku. Měla jsme si vytřídit ještě nějaký věci a uklidit to tam,aby se to mohlo nafotit. Dopoledne to bylo dobrý, přehrabovala jsem se tam v těch papírech. Vzpomínala jsem i u písemek. Našla jsem i něco ze základky. A všechny ty sešity... a prostě všechno. Odevšad na mě vypadaly taháky. A taky všude ty nakradený papíry... A naše origami... Zrušila jsem odpolední schůzku, a tím pádem to, o čem jsem mluvila v minulém článku. Napsala jsem,že se mi nechce. A že toho mám hodně. Někteří jsou natvrdlí a nepochopí,že se mi chtít nebude! Hm ale třeba bude.
Všimli jste si toho jména? Pro dnešek se ze Slečny Zvědavý stala Slečna zvědavá sentimentální husa. Hrála jsem si na flétnu koledy... A nemohla vyhodit gumovýho pejska,protože mi ho mamka koupila ve školce... Blah.
Chtěla jsem napsat povídku. Ale místo toho tady jenom kecám. A já za to rozhodně nemůžu, to ona!
Včera jsem si psala se svou kamarádkou internetovou z Emeriky. Lehce se to zvrtlo. Zajímavej rozhovor.
Noční rozhovory jsou vůbec nejlepší. A ty poslední obzvlášť. A kolik toho na sebe dokáže člověk vykecat...
No nic. Stop talking.

all4all.blog.cz

Don't cry for anyone

26. července 2010 v 17:53 | Slečna Zvědavá |  Stojím modelem
Nikdo za to nestojí. Tyhle fotky jsem fotila někdy na přelomu června a července. Chtěla jsem nějaké plačící. A pak jsem je založila. Dneska jsem se dala do upravování fotek a chytlo mě to. Udělal jsem několik verzí. Nejvíc se mi asi líbí ta první.
Jsem v pohodě. Vážně. Akorát se chovám jako svině. Za posledních pár dní (fajn,tak týdnů) jsem pochopila, že ty citáty o naději, na kterých si tak zakládám,jsou vlastně zcestné. Ano, je krásné mít naději a to všechno, jenže falešná naděje bolí. Tak moc jsem chtěla, aby kamarádka byla jednou konečně taky šťastná. Tak moc jsem jí říkala, že tentokrát to bude fajn, že to vyjde. Dala jsem jí tolik naděje. A o to víc to teď bolí. Nechtěla jsem jí ublížit. Proto teď neříkám, že to dobře dopadne a všechno se to zase obrátí. Ano, zmínila jsem to, ale taky to,že jí nechci chlácholit a říkat, jak to všechno bude dobrý.
Svoji naději už jsem zahodila. Nechci ji. Stejně po tom ve skutečnosti asi netoužím.
Místo toho teď dávám naděje někomu jinému. Nutím se do toho, usmívám se, nutím se do pitomých smajlíků. Nikdy jsem je nedělala míň ochotně než teď. Nutím se do každé odpovědi. A proč? Kvůli sobě. Jsem sobec, vím to, chovám se jak mrcha, ale dotáhnu to do konce. Potřebuju něco zjistit. I když to, že se musím nutit, už něco znamená. Ale já to zvládnu. Ano, hraju si na svým písečku. A budu to hrát až do října. Protože potřebuji pomoc a províst. Až začne na konci září škola. Pak to můžu ukončit. Pokud to vydržím. Těžko se předstírá náklonnost. No co. Celý srpen, kromě asi 6 dnů, budu mimo internet. Vím, proč někomu odmítám dát číslo. Aby mě nemohl pronásledovat. 
Umím si hrát, umím provokovat, umím dráždit. A pak se divím...
Ale musím hrát dál. 
all4all.blog.cz

Te amo - Rihanna - překlad

25. července 2010 v 13:18 | Slečna Zvědavá |  Texty a překlady
Tuhle písničku jsem slyšela před několika týdny v rádiu. Měla jsem to puštěný a něco dělala na počítači. Zarazila jsem se a myslela jsem, že jsem tomu textu špatně rozuměla. Zesílila jsem volume a našla si text. Ne, rozuměla jsem správně. Líbí se mi, že to je něco jinýho, než zpívají všichni. Není to klasický scénář 'on mě miloval-rozešel se se mnou-já ho pořád miluju-on mě nenávidí' nebo něco na ten způsob. A taky se mi líbí ta hudba. Taková svižná, ale přitom pomalá. Trochu jako exotika, přitom normální. Já vím, tohle je asi Rihannin styl. 
Co se mi na tý písničce nelíbí a skoro mi ji to kazí, je ten video klip. Děs běs. Podle mě se k tý písničce vůbec nehodí. Rihanna se tam předvádí v různých pózách a oblečcích, pak jsou tam nějaké záběry z různých akcí. Proč? Zpívá o tom, jak ji její kamarádka miluje, ale v klipu se neobjeví jiná holka? Myslela jsem si, že klip má být o té písničce, jako obraz k filmu. Asi jsem se spletla. Ale je to jako byste si pustili pohádku o Popelce ale zvuk běžel z To je vražda, napsala. 
Jak někdo napsal pod video komentář - 'She's such a slut'. Souhlasím. Vypadá tak.
Radši na klip nekoukám. Tak jdeme na tu písničku...


Te amo, te amo
Te amo, te amo
She says to me, I hear the pain in her voice
Říká mi, slyším tu bolest v jejím hlase
Then we danced underneath the candelabra she takes the lead
Pak jsme tancovaly pod svícnem, převzala vedení
Thats when i saw it in her eyes its over
V tu chvíli jsem uviděla že to v jejích očích je pryč

Za mříží

23. července 2010 v 22:23 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Tentokrát jsem chtěla napsat optimistický článek. Fakt že jo. Jiný, než ten poslední. Že to čekání se vyplatilo. A odpověď přišla. O tom, jak jsem dneska byla na výletě v Brně a sešla se s jednou kamarádkou, co ji znám několik let z netu a jak jsme se smály a jak jsem si koupila německého Malého prince, kterého jsem ještě nečetla. O tom, že jsem měla jít večer na "barevný maraton" (barevné drinky), ale opět z toho sešlo. O tom, jak spokojeně sedím doma, s mamkou a její kamarádkou a pijeme víno, které jsme dostaly od Sonnenschein. A jak jsem se před desátou (!) hodinou rozhodla jít spát. Jenže jsem se před tím chtěla kouknout na mail. Udělala jsem to. A ta zpráva... Začátek se mi nelíbil. Protože to je asi pravdivý. Nemám odstup a nevidím, jsem slepá. Taky nechci vidět, nechci slyšet, chci si žít ve své fantazii, ve svém světě, ve svém trápení, protože mi tady je dobře, ve svém světě jsem nemusela řešit rozvod, maturitu, hádky, smrt, nic, řešila jsem si jen svoje vymyšlené věci. Téměř vymyšlené, abych nevypadala zas jako největší pako. Ale je to fuk. Teď je stejně všechno fuk, několik týdnů stejně nemůžu nic dělat, protože je ta "akce v bílém (bílo modré) a pak ta akce po tom a pak stejně jedu za hranice a pak stejně bude všechno jinak a naserte si. Jsem unavená, měla bych spát, odpočívat, nechat odpočívat nohy, abych mohla zítra běhat po Zoo (snad) a nechat odpočívat mozek, abych mohla večer pít a randit s někým, s kým mě vlastně donutila kamarádka, mamka a Sonnenschein. Jistě, šla bych sama, ale ještě bych se nechala víc přemlouvat.
A dost. 
Fotka za mříží. Víte, co to je?
all4all.blog.cz
Nechápejte to prosím jako pesimistický článek, přestože to tak zní a přestože asi je, ale už mám zase tak nějak náladu v pohodě.

Chceš trpět? Doufej.

20. července 2010 v 22:42 | Slečna Zvědavá |  Oblečky blogu
Protože naděje bolí. Umírá totiž až jako poslední. A tak tady můžu sedět, do nekonečna koukat na mobil, který leží vedle mě, jestli jsem nepřeslechla ten zvuk příchozí zprávy, který by byl slyšet až do vedlejšího pokoje. Ne, nepřeslechla? A není ten mobil třeba rozbitý? Hm, zřejmě není. Tak ho radši vypnu. A hned se líp dýchá. Chvilka pohody. Ale co když už ta odpověď přišla? Neměla bych ho zapnout? Jenže co když tam ta zpráva nebude? Tak to bude bolet. Jenže co kdyby... Tak ho zapnu, vím, že mi nic nepřišlo. Ne, nespletla jsem se. 
Tohle je šílenství. Jenže co. Ano, žiju, přestože jsem se tři týdny neozvala. Ale proč pořád já? No dobře. Napsala jsem dneska smsku. Vlastně mmsku. Přestože jsme se včera viděly. Asi ta zpráva nebyla dostatečně atraktivní. Teď už odpověď nepřijde. A tak tady ze zármutku tvořím design. Vlastně jsem dotvořila. Pár dní jsem dumala nad tématem, teď ho mám. Zase takové smutné. Předtím jsem taky tvořila v podobné náladě. Strach z konce. Ten se zatím nedostavil. Přijde po začátku srpna? Ne. Až za delší dobu. Potáhnete na sever. Vlastně pardón, severovýchod. Jako ptáci. I když ty vlastně létají na jih, že?
Měla bych přestat žvanit a jít spát. Dvě hodiny budu čumět do stropu, třeba usnu dřív,něž po druhé hodině ranní. 
B.L.A.H.


Jinak k designu... fotka je víc jak rok stará. Ale hodila se. Chci zpátky svý vlasy!
all4all.blog.cz

Depresioidní prázdniny

20. července 2010 v 9:14 | Slečna Zvědavá |  Políbila mě můza
Prázdniny. To je ta spousta volného času, co máme. Čas, kdy jezdíme na dovolenou, neustále se potulujeme po venku, jsme pod vlivem čehokoliv, jsme s kamarádama a tak nějak podobně. Nevím co bych ještě řekla. Nebo přece?


Nelogický proud myšlenek

18. července 2010 v 1:52 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
To je snad poprví, co píšu článek, aniž bych věděla jediné téma, na které chci psát. Tak si něco vymyslím. 
Tak třeba moje neustálé odkládání odpovědí na maily/zprávy. Dostihlo mě to! Nějak jsem neodpovídala jednomu klukovi, se kterým jsem se seznámila na jedné grill party u kamarádky. Tak mi napsal další zprávu,že chápe, proč jsem upírka (neřešte) a že už je úplně emocionálně vysátý. Blah. Nezalichotilo mi to. Podráždilo mě to. A pak že otočí ten můj citát - Člověk by neměl ve svém srdci touhu, kdyby neexistovala naděje na její splnění. To jako že to vzdává?! Ale trefil se. Rozčílilo mě to tak, že jsem odpověděla okamžitě, co jsem si to přečetla. Do citátů se mi nikdo navážet nebude! A pak ještě řekl, že se bude muset podívat na Stmívání, když se podle toho jmenuju! Myslela jsem, že vypěním! CO to je za nesmysl, copak jsem někdy něco takovýho řekla?! Upírko mi říkal jeden nejmenovaný člověk už asi před 4 nebo 5 lety. V době, kdy Stmívání nebylo! Alespoň ne u nás. A jako druhé jméno na FB jsem si to dala loni v době, kdy jsem si psala na ICQ s jedním klukem o tom, že piju lidem krev nebo něco v tom smyslu. Pak mě napadlo si to tam dát a on si zas chudák naivně myslel, že to je kvůli němu. Ach bože, ti kluci jsou tak ješitní... Ale serou mě. Setřela jsem ho, že Stmívání není jediná věc o upírech a že znám i lepší. Prý se na horory nedívá. Hm, já taky ne, nikdy jsem žádný neviděla. K čemu taky. Blah. Tfuj, zas mi stoupl tlak.
Ještě musím odpovědět jedné paní učitelce. Teď už vlastně není. To je fuk. Prostě jí musím odpovědět. 
A pak - čekám ještě na jeden email/jakoukoliv zprávu. Vlastně dva. Jeden přijde, časem, měl by. A další... Další nepřijde. Nesnášim tu naději, to doufání. Zatemňuje mi to mozek. Vím, že to je celý nesmyl. Jen bych chtěla jakoukoliv zprávu. Veškerý čas teď asi vyplňuje/vyplnila akce v bílém a její celoživotní následky. Ale co si stěžuju. Zpráva přijde sama osobně, v pondělí, přímo k nám, ke mně do pokoje a chvíli tu bude. Doufám, že delší chvíli a že mě moje milovaná maminka neztrapní. Tak to by stačilo, tohle to žvanění. Blah.
Taky jsem chtěla mluvit o své sestře a jejím chování a že by jí někdo mohl vysvětlit, že takhle to nejde, ale nechce se mi, tak jí zatím nic nevysvětlujte. 
Dotáhla jsem si z baráku barvičky, vodovky, temperky, suché a olejové pastely, jsou tam i voskovky a modelína-plastelína ^^
Nevím, co mě to chytlo, ale chci malovat. Vzala jsem si i čtvrtky,co jsem tam měla. Použila jsem je na zeď na pověšení pohledů,ale to je fuk. Kreslila jsem svýho medvídka mítújáčka. Vypadá to rozkošně (fuj, ta samochvála). Líbilo se to ségře i jejímu hočičímu kamarádovi a chtěli, abych nakreslila ještě mítújáčku. Ta už tak hezká není a nelíbí se mi, ani jim. ¨
V jedenáct jsem se rozhodla, že odpovím na jeden email jedný slečně, ale přišla segra, jestli s nima jdu hrát AZ-Kvíz. Tak jsem šla. Bylo to vtipné, protože oni jsou úplně blbí. Tak jo, jsou tam dementní otázky. Aspoň jsme se nasmáli. A pak jsem vyprávěla historky ze školy a Krči vyprávěl a nadávali jsme na učitelky a pomlouvali ostatní. Tak ne, říkali jsme fakta, ale fakt!
Blah.
Bych asi měla jít chrupat. Týjo, vlastně už zítra. A nejdivnější je, že se ani netěším. Možná se tak bojím, že se to pokazí, že se ani nedokážu těšit. Nebo jsem ze svých povídek už tak zdeptaná, že nevím co je pravda, což je fakt.A co no. Víte co? Mně se ten můj dřevěný strop moc líbí. Zítra/pozítří/pozítří/prostě-časem na ty trámy připevním pohledy. Bude to fááájn. A hlavně Berlín. Dneska se mi o něm zdálo. Loni jsem tam byla třikrát a letos ani jednou:-( Blah. To není fér. 
Tak já jdu, šílenci!

Ztraceno je jen to, čeho se sami vzdáme.

15. července 2010 v 14:58 | Slečna Zvědavá |  Stojím modelem
Tuhle fotku jsem fotila, ani se neptejte kdy. Bylo to o svaťáku, kdy jsem se celou sobotu prala s ekonomikou. Dostavila se krize a já fotila všechno, co mi přišlo do cesty. Hrníček s čajem, stůl, sebe. Pak jsem si posbírala věci a šla pryč. Jojo, byla to sranda.
Měla jsem toho tolik, co jsem chtěla říct, ale teď zase nevím co.
Jsem nepoučitelná. Vždycky, když někde jsem, házím po všech, nebo jednom, očkem a pak se divím. Pak se divím, že chce moje číslo, spát se mnou v posteli, jít na něco, zve mě na party a buhví co ještě bude. A já se snažím být milá a dát mu aspoň šanci a ne ho hned poslat do háje. Protože potřebuju něco zjistit. Jenže ke svému zkoumání bych potřebovala ještě jeden objekt. Blah. Sranda.
Těším se na pondělí. Teda trochu. Budeme mít návštěvu. A všichni (mamka a ségra) si ze mě dělají srandu, že dobrovolně uklidím a třeba i napeču. No jo, trochu jsem jim nahrála. Jenže víte co, ona už to není pravda. Stejně to bude trapné, protože bagr. Protože moje maminka. Beztak mě zase ztrapní. Protože bude to, tamto no. Envy. Pf. Nechápu. Za ty roky už si mohla zvyknout.
Jinak nedělám nic. Čtu Školu noci, už 4. díl. Ano, správně, vyjde až v srpnu :P Smůla no. Proto to čtu v aj že jo, stáhnutý. Ale má to nějak moc stránek a já musím číst ještě další knížky a už bych mohla zase začít s němčinou. A taky sleduju seriály, třeba Odložené případy. Ale nedostanu se k televizi, takže každý úterní díl sleduju na netu v aj. Nerozumím tomu, mluví jako prasata. Taky mám stáhnutej ještě jeden seriál. A pak jsem se dívala na filmy, Alenka mě dostala, bylo to úžasný. Zato cvičený drak se mi moc nelíbil. Ale ten hraný film, ten o Annabelle, ten mě dostal. Chci si ho pustit znova, ale v ničem mi to nepomůže.
Tak asi dost vykecávání co? Stejně není co, chodím spát ve 2, vstávám v 10, vařím oběd a pak se flákám. Doma. Nebo v baráku. Blah. To slovíčko se mi líbí.
Jo a trošku jsem to upravila ;)
all4all.blog.cz

Očista jazýčkem

10. července 2010 v 12:35 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Trvalo to několik pokusů, než se mi to povedlo vyfotit, abych byla jakž takž spokojená. Aby tam byl jazýček pořádně vidět, aby měla čičinka celý ouška. S výsledkem jsem relativně spokojená. Je to roztomilé. Sladké.
Teď mi to přijde divné. Asi jsem fakt psychicky narušená. 
Zamotávám se do něčeho, do čeho nechci. Do pocitů, zmatků. Každý den na mě čekají maily, na které musím odpovědět. Vždycky, když se k tomu dokopu a odpovím, přijdou další, nové. Ne, neobtěžuje mě to. Jen musím prostě zabřednout do vzpomínek, do kterých se mi moc nechce. 
Jsem divná. Poslední dobou si moc nepíšu se spolužačkama. Píšu si s učitelkama. S jednou ze základky. Chyběla mi. A je fajn vidět, že i přes dvě děti se na našem vztahu nic nezměnilo a ona si pamatuje spoustu věcí, co jsem chtěla dělat, co jsem měla za problém. A děti jsou krásné, akorát moc po něm.
A taky jsem napsala své učitelce na češtinu. Hele ona to chtěla! Abych se jí ozvala. Mám pocit, že ve mně čte jako v otevřené knize. To ta slohovka. 
Včera jsem byla v kině. Jsem z toho zmatená. Vyvolalo to ve mně různé pocity. Které nechci. A vzpomínky.
Nedoufejte, bolí to ♥ A to i když doufáte v něco neurčitého, téměř abstraktního..

all4all.blog.cz

Dotkni se

7. července 2010 v 1:51 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Ne, nejedná se o název povídky, nýbrž o název fotografie. Je to detail, velmi velký/malý detail. Část květiny. Ani vlastně nevím, jak se jmenuje. Gerbera? Nevím. Líbí se mi to. No jo. Fotky, co se mi nelíbí, většinou už mažu. Jen mi to tam ruší ta žlutá. Nevadí. Nobody is perfect. So am I.
(I'm not perfect but I keep trying - zase ta písnička!)
Tak tady je, kochejte/kuchejte se po libosti...
all4all.blog.cz

Zřejmě trpím nespavostí. Akutní.

5. července 2010 v 6:42 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Zřejmě trpím nespavostí. Ta brzká ranní hodina neznamená, že jsem nemohla dospat. To znamená, že jsem nespala. A absolutně nechápu proč. Teda teď už jo. Přišla jsem na to asi před půl hodinou. Možná, že kdybych na to přišla dřív (či si to připustila), vyspala bych se. Jenže mě se nechce. Teda moje oči vždycky na chvíli zatouží po spánku, když začnou pálit, ale to stačí na chviličku (tak minutu) zavřít a pak zase v pohodě. Jsem plná energie. Všechno mě sere.
Tak hele. Do postele jsem zalezla kolem jedné hodiny a to i přesto, že se mi spát nechtělo. Ale věděla jsem, že musím spát, musím si odpočinout, protože jedeme za babičkou a bude se po mně chtít, abych ty dvě hodiny řídila. Nebo aspoň kousek. A já prostě nemůžu nikdy usnout. Usnula jsem v pohodě snad první noc. Pak mi to vždycky trvalo. A možná jsem se vynervovala. Bylo mi teplo. Nechala jsem otevřené okno a měla pouze zataženou roletu. Bílou. Byt se nachází v centru (jako doslova) a nedaleko je kostel. Vidím ho z okna. A ten kostel má dvě věže. A v jedné se nachází zvon Zuzana, pojmenován po jedné lazebnici. A odbíjí. Přes den to není moc slyšet. V noci je. Vždycky jsem slyšela jen 3/4 a celou. Bylo mi to divný. Dneska jsem slyšela každou čtvrthodinu. Jsem na ten zvuk už alergická. Fakt. Jenže jsem nechtěla okno zavřít, protože to bych už fakt umřela. Hodinu jsem si četla vtipy o manželství, které jsem odpoledne ukradla mamince, když rovnala knížky. Zhasla jsem s tím, že MUSÍM (teď už ale fakt) spát. A zase nic. Snažila jsem se mysl zaměstnat různými výjevy a příběhy, tak jako to vždycky dělám. Ale nesoustředila jsem se a v mysli se mi nic neodvíjelo. Vstala jsem a pustila si CD u kterého vždycky usnu. Pár povídek od Roberta Fulghuma. Jedna povídka míjela druhou. V mysli se mi odvíjel příběh. A z toho vedra docela rozpálenej. Jsem si jistá, že bych usnula. Ale když jsem už konečně skoro spala, odbily hodiny na věži. A já málem vyletěla z kůže. Tak znova. A zase nic. Zabrala jsem vždycky na pár minutek. Nepostřehla jsem ani konec CD. Podle toho jsem taky poznala, že jsem usnula. Snažila jsem se spát dál. A nic. Četla jsem si Banánové rybičky. Že si přečtu jednu radu. Jedna, druhá, třetí... spánek furt nikde. Pak jsem to zavřela a zhasla. Netrpělivě jsem ležela, značně nervózní, překypující energií (to se špatně usíná).
Během noci jsem si svlíkla spodek od pyžama, že to zkusím v kalhotkách. Postupně jsem si porozepínala všechny knoflíčky mého sexy pyžama a pak si došla pro něco jinýho. Taky jsem si došla na záchod a do koupelny pro vodu. Protáhla jsem se. Přečetla jsem další rady od Haliny. Vzdala jsem to. 
A tak jsem přišla na to, proč nemůžu spát.


A tak jsem snad konečně přestěhovaná...

3. července 2010 v 13:01 | Slečna Zvědavá |  Fotím na téma
Víte, původně jsem chtěla psát o včerejším pohřbu. Ještě večer. Ale zavíraly se mi oči a bolela mě hlava, až i bylo špatně. A pak se mi nechtělo. A teď se mi taky nechce. Takže o tom, jak jsem se byla podívat na rakev, povyprávím asi jindy.
Teď tu mám něco veselejšího. Konečně mám přestěhované věci, vybalené z krabic, uklizené, krabice odnesené, dokonce jsem kvůli fotkám i poklidila a zametla :P
A aby bylo jasno, pokud sem zavítá někdo, kdo mě zná a ještě to neví... Proč jsme se stěhovali, když máme nový barák? Naši se rozvádí. To jen tak mimochodem.. Tajila jsem to půl roku, přede všema (skoro), ale o tom třeba zas jindy...

Nábytek byl původně sestry, věnovala mi, ten co jí zbyl. Ještě ale nemám velkou skříň, takže zatím takhle provizorně...
all4all.blog.cz
Stůl a počítač a postel, nejdůležitější místo.

"Typická" rodinná pohoda...

1. července 2010 v 15:11 | Slečna Zvědavá
Maminka je v plném proudu pečení na pohřební hostinu a vesele si u toho zpívá písničky z rádia. Slova zná přesně, jen je občas trochu napřed. Já se válím na pohovce, s knížkou v ruce, pohroužená do děje. Moje ségra se válí v posteli. Šla si na 20 minut lehnout. Trvá to asi dvě hodiny...
Den jako každý jiný. Od půl osmé mě budí zvuk vrtačky, která neúnavně vrčí pod mým oknem. Včera stavěli lešení. Co budou dělat zítra? V deset hodin, po zazvonění budíku, jsem konečně vylezla. Oblíkla jsem se, daleko od okna, aby mě ti chlípáci neviděli, cestou do kuchyně jsem se zastavila v koupelně, kriticky zhodnotila, že to není tak hrozný a konečně jsem se do tý kuchyně dostala. Volala jsem mamce, aby mi z baráku donesla tu černou halenku, co si chci zítra vzít. Nemůžu ji tady totiž najít. Nebrala mi to. Dala jsem se do utírání nádobí. Chtěla jsem si ohřát mléko, ale plecháček byl až vespod. Za chvíli mi mamka volala, samozřejmě mě nezapomněla zaúkolovat. Dala jsem vařit vodu a za když byla horká, vysypala jsem do ní mandle. Pak jsem si sedla s kakaem ke stolu a něco málo snědla. Když jsem si pak čistila zuby, přišla ségra. Byla si domlouvat brigádu, šla na osmou, přišla v jedenáct... Oloupala jsem mandle, zametla a dala se do žehlení. Ségra složila ponožky, narazila si sluchátka, které měla i během míchání krupičné kaše, hovorů s mamkou,oběda a dalších činností. 
Po obědě, mém posunutém, jsem umyla horu nádobí, hned ho utřela, vymazala plechy, vysypala je moukou, nastrouhala sýr. Ještě na mě čeká nakrájet cibuli a oloupat vajíčka. Mamka se ségrou jely do baráku, pro nějaké věci a umýt auto. 
Pohřeb je vysoká organizace. Vysokou organizací během zájezdu se vyznačují rusové. Každou chvíli mamce zazvoní telefon. Je to buď babiččin bratr,jeho žena, teta nebo taťka. Jestli zítra někdo něco posere nebo přijede pozdě, tak to bude on a já se zase budu stydět.
Přijedou i lidi, který jsem nikdy neviděla. Ale jen asi dva. V pohodě. 
Někde na Slovensku se teď asi bratránek chystá k odjezdu z dovolené, aby tady zítra byl. V Německu se teď chystá asi k odjezdu sestřenice, aby tady byla. V Brně se balí další příbuzní, aby tady byli a večer mohli odjet na každoroční dovolenou do Itálie, i se svojí vnučkou. V Praze se možná chystá mamky sestřenice, aby tady zítra byla. Pokud nejede taky z Brna. 
To je skoro jako organizovat zájezd... Dovést je od autobusu k dědovi, strejda přijede k nám, vezme mamku a nás se ségrou, nás vysadí u nich, někoho naloží a pojedou do krematoria. Pak přijede táta, naloží nás a ten zbytek a pojedeme taky. Potom do restaurace na oběd a pak zase zpátky, kde budou zákusky..
Měla bych jít zase něco dělat. Chci totiž dočíst tu dětskou knížku. Jmenuje se Vzkaz v láhvi. Napsala to Cathy Cassidy. Mám ji ráda. Vždycky odpoví na mail. Mám od ní asi 7 mailu. Je aktivní na svém profilu či čem na FB. Jasně, knížky jsou o 12ti, 13ti letých dětech. Mám ji už asi pět let, ještě jsem neměla čas ji přečíst. A teď se mi hodí. Je tam všechno, po čem toužím. 
Slečna Zvědavá