Leden 2011

I nadále zůstávám studentkou...

29. ledna 2011 v 22:01 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Tento týden byl zvláštní. Většinou, když jsem na koleji sama, a to bylo každý týden ze čtvrtka na pátek, na mě padala depréze. Proto jsem se bála, co se bude dít tenhle týden, když tam budu pořád sama. Podle očekávání. V neděli v osm večer jsem přijela na kolej, vyndala jídlo do ledničky, zapla počítač, sedla si a vyhrkly mi slzy. Bez důvodu. Tak jsem je nechala téct a za chvíli jsem se uklidnila. Chvíli jsem se učila. Spát jsem šla až po půlnoci. Nevím, jak se to stalo. 
Vstala jsem ráno s výčitkami, přečetla si němčinu a letěla do školy. Když jsem přišla do třídy, pozdravily mě holky z jiných skupin, holky, co mají němčinu češtinu nebo němčinu společenské vědy. Ale moji dva spolužáci snad ani nepípli. No tak fajn, já se s nima bavit nemusím, žé... Test jsem nenapsala, opět. Opět kvůli písmenkům. Haha. Tak jsem si na chodbě nadávala. A ona po chvíli vyšla, jestli jako nebudu psát i ten druhý test. Hrklo ve mně. Cože, druhý? Vždyť ten jsem napsala! Tak jsem jí to musela jít ukázat. Tak pardon. Ať si v tom udělá pořádek. 
Odpoledne jsem se do školy vypravila znova, tentokrát abych si vyslechla, jak si v předzápise zapsat předměty. Nic moc jsem se nedozvěděla.
Napsala jsem R. email, jestli mě jako doučí a pomůže mi s tou posranou němčinou. Asi jsem toho chtěla moc. Ale normální člověk čeká pomoc, když mu ji dvakrát nabídne ne? Asi to nebylo myšleno vážně. Mail mě rozbrečel po druhé větě. "Až pomine prvotní vztek a zklamání, řekněte si že nad Luckou, která toho tolik zvládla zařídit, zorganizovat - od Pekla po Anežku Hrůzovou, od berlínského jazykového kurzu po vedoucí tábora u Myšánka, od účetnictví po matiku a spoustu dalšího, nějaká gramatika jen tak nezvítězí! Toho bohdá nebude!!" 
A tak jsem ve vzteku psala odpověď, do toho brečela do klávesnice a psala bývalé a současné spolužačce a zanadávala si. Zanadávaly jsme si navzájem. A ona sama mi připomněla, že mi přece R. nabízela pomoc. A pak jsem si psala s R. maily a bavily jsme se o gumových medvídcích a dozvěděla jsem se, že i její manžel, který byl zrovna vzdálený stovky a stovky kilometrů zrovna taky jí gumový medvídky. To jsem fakt potřebovala vědět. 
V úterý byl líný den. Chtěla jsem se celý den učit. Takže jsem vstala v 10, zevlovala na počítači, sledovala nejlepší klipy z pouště na TV Očko a radovala se, že tam zařadili Bang Bang od Lucky.  A pak jsem se dala do vaření a pekla amolety a u toho četla angličtinu, takže jsem jich půlku připálila. A odpoledne jsem sledovala televizi a pak jsem dokoukala South of Nowhere a smála se jak pominutá a večer jsme si vyměnily s jednou osobou icq a psaly si dlouho dlouho. 
A ve středu byl nejdůležitější den z celého týdne. Test z angličtiny. Pokud bych ho nenapsala, udělala bych škole pápá. Nevěděla jsem, jestli chci uspět nebo ne, bylo to tak na půl, takže jsem se moc neučila. Jako každý test to byla komedie, ale těžký to nebylo. Odpoledne jsem vyrazila na test z fonetiky. První část jsem opsala od kamarádky. Druhou napsala sama. Pak jsme šly courat po obchodech a do nákupního centra a sedly jsme si do KFC a daly si Latté a Longra a seděly tam asi dvě hodiny a volal mi taťka a pořád jsme kecaly. A taky když jsme šly tam, tak po nás nějací kluci házeli sněhové koule a já jsem se nasrala a zařvala na ně "Ty vole nechte už toho" a oni samozřejmě házeli ještě víc a na mě spadl ze střechy sníh a měly jsme pak mokro v botě. 
A pak jsem se nerovovala a koukala na televizi a pak přišel mail a já se dozvěděla, že test jsem napsala, ve škole zůstávám. Koukala jsem na to pořád a pořád a emoce žádné. Neradovala jsem se, protože vím, že když mě nevyhodí, asi studium nepřeruším a neodjedu. Jsem pohodlná. Bylo mi líto těch, co museli skončit. Třeba Vu, jestli je zrovna tohle jméno, prostě Věra, drobná Vietnamka ze Znojma (Odkud jsi? Ze Znojma. Aha. Tak odkud jsou tvoje rodiče?). 
Chtěla jsem se učit biologii, ale přečetla jsem pár stránek. Zbytek večera jsem totiž zase propovídala na icq. Vyměnily jsme si jména na facebooku. šla jsem spát pozdě.
Ráno jsem chvátala, abych byla brzo ve škole. V jedenáct jsem měla test z biologie a ve dvanáct jsem chtěla jet domů. Do té doby jsem chtěla stihnout ústní z angličtiny. Jediný volný čas byl o půl jedenácté. Rychlé přemýšlení. Skončím ve třičtvrtě, patnáct minut mi na přesun do jiné budovy stačí. A navíc budu s holkou, o které vím, jak mluví. Jenže Redžína byla trochu pomalejší, navíc tam předbíhali lidi, co si šli pro zápis do indexu a celé se to posunulo. Tak jsem přemluvila holky před náma, aby se vyměnily. Pak jsem to vysvětlovala Redžíně, že mám pak další zkoušku. Nakonec to vyšlo fajn, dvě holky před náma nepřišly. A když jsme se dostaly do kabinetu, znova se mě ptala, jestli mám teda zkoušku a v kolik. Asi nám to zkrátila. Popsaly jsme obrázek a řekly něco o svém městě. Moje známka byla B. Fajn. 
Test z biologie byl sportka. Protože jsem to ani neviděla. Dostali jsme i dotazník z PřF a museli jsme podepsat souhlas, že s tím můžou pracovat. Byly tam vtipné otázky. Týkaly se nálady, sebevědomí, sexuální orientace, menstruace a taky jsme si měřili prsty. Asi to chtěli porovnávat s tou orientací. Tak u mě jim to vyšlo. 
A ještě vám povím příhodu z vlaku. V neděli seděla přes uličku o dvě sedadla dál taková slečna, co mi strašně připomínala moji kamarádku z Francie. Tak jsem ji pozorovala, taky proto, že jsem se nudila. Říkala jsem si, že už jí stejně nikdy neuvidím. A ve čtvrtek, na té ústní zkoušce, jsem ji pak viděla. Koukala jsem jak blázen, navíc se bavila s tou moji kamarádkou, se kterou jsem byla ve dvojci. A pak jsme spolu jely vlakem domů. To jsou náhody, by se z toho jeden zbláznil. 
To je propovídaných hodin na icq. Jsem spokojená, mám dobrou náladu. A plnou hlavu. Včera jsem po dlouhé době (cca 4 roky) hrála hry na Icq. 
Nechápu, proč je tenhle článek tak dlouhej. Dneska jsem se navíc chtěla učit. Vybarvila jsem si jednu otázku (Vývojové tendence němčiny ve 20. století - gramatika, slovní zásoba), naznala jsem, že to nechápu, umyla jsem nádobí, koukala na odložený případy, žehlila a dělala všechno možný. 
Take care babes

xoxo
Slečna Zvědavá

Jestli se chceš předávkovat, musíš si ty prášky vzít najednou, ne postupně.

26. ledna 2011 v 16:57 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Přečetla jsem pár článků na toto téma. Přešla mě chuť. Snad každý článek začíná větou, že "sebevražda je blbost". To pak hned víte, že článek psal puberťák. Já nevím, ale přijde mi to, jako kdybych řekla "škola je blbost" nebo něco podobného. Nemám chuť probírat se dalšími články.
Všichni říkají, že by to nikdy neudělali, nikdy by se sami nezprovodili ze světa. Už jsem se naučila nikdy neříkat nikdy. Tím teď ale nechci nějak naznačovat nebo říkat, že bych se chtěla zasamovraždit. Jenže nikdy nevíte, do jaké se dostanete situace, co vás k tomu může vést. Všichni si žijete ve svém spokojeném (více či méně) světě, máte spoustu jídla, pití, hraček, knížek, internet, kamarády, rodiče, kteří vás zásobují láskou a penězi, v podstatě vám nic nechybí. 
Narazila jsem tu na jeden článek, který mě zaujal japonskými znaky v nadpise. Dozvěděla jsem se tam, že pro samuraje byla nejdůležitější jeho čest, proto se třeba zabil. Dovedete si představit situaci, ze které není východisko? Budete radši uneseni nebo uvězněni v nějakém nočním klubu v zahraničí, bez pasu, bez možnosti vyjít ven a pouze poskytovat sexuální služby pánům a dámám a když nebudete chtít, tak vás zdrogují nebo si sáhnete na život? Neříkám, že jedno nebo druhé je lepší. Jen chci říct, že nikdy nevíte, jak moc budete zoufalí a bezmocní.
Ale všichni se na to dívají strašně tragicky. Samozřejmě, sebevražda je vážné téma, ale tak trochu odlehčení neuškodí. K Vánocům jsem dostala knížku O králíčkovi sebevrahovi. Neustále se snaží zabít a jsou to mnohdy velmi kuriózní způsoby a i když mi přijdou nechutné, docela mě to pobavilo.
Nebo třeba minulý týden, bolelo mě břicho a neustále jsem jedla samý prášky.
"Jíš taky něco jinýho?"
"Ne, chci se předávkovat."
"To ty prášky ale musíš snít najednou a ne postupně." Aneb konverzace s mou sestřičkou.
Nebo tenhle týden. Šla jsem vydeptaná ze školy a přemýšlela, jak sdělit spolubydlící, že jsem z toho na nervy...
"Pokud tu najdeš na zemi mastný flek, tak to jsem já..." Moment, ze mě by mastný flek nebyl. Tak jiný způsob...
"Pokud tu bude ležet prach, jsem to já..." A tak mě napadaly další způsoby, jak se zprovodit ze světa, aby po mě zůstalo pár skvrn.
Jenže ve skutečnosti jsem taková srágora, že se nedokážu ani říznout, ani píchnout špendlíkem. Věřte mi, mám to vyzkoušený, 4 roky zpátky.
Tak dětičky, já letím na test z fonetiky a vy se pokochejte jednou fotkou starou tak rok, dva:)


Pokud se vám zdá, že už jste to četli, tak se vám to nezdá. Po tom, co jsem odešla do školy, jsem si uvědomila, že jsem článek nezveřejnila v tématu týdne :/ Takže znova. Komentáře, co se mezi tím objevily pod článkem, najdete když kliknete na celý článek...

Pojďme si rozdrásat staré rány!

21. ledna 2011 v 0:39 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Já jsem tak neskutečný sadomasochista, že to ani snad není možný:) No fakt. Pamatuju si, jak jsem se pak cítila po poslední návštěvě a setkání. Řekněme, že ne moc dobře. A co udělám teď? Bingo. Ženu se tam znova. Vždyť přece musím vrátit tu knížku. Těšila jsem se na to, až ji půjdu vrátit. Ale když jsem v pondělí psala ten mail, moc nadšená jsem z toho nebyla. Byl to ten nejstručnější mail, co jsem kdy napsala. Teda, na tuhle adresu. Tři věty. Divné. Neustále jsem kontrolovala, jestli nepřišla odpověď. A furt nic. Divné. Až jsem v úterý večer napsala smsku, protože jsem si potřebovala naplánovat další věci. A tak jsem zjistila, že mi nechodí maily. Ale nakonec to bylo dobře. Domluvily jsme se po smskách a druhý den dorazil mail. Zkazil mi náladu a nikam se mi nechtělo. Ani dneska, když jsem se oblíkala. Stála jsem ale u ségry v pokoji před zrcadlem a parádila se. 
'Co děláš? Vždyť jdeš do školy...'
'No a?'
Zase. Proč tam furt lezu? Na chodbě jsem pokecala s kamarádem, dozvěděla jsem se nějaký drby a konstatovala jsem, že už tam nepůjdu. Všichni na mě civí. Jasně, že si mě všichni pamatujou. Zrovna mě. Zdraví mě lidi, který vlastně neznám. Od semaforu jsem je potkávala. Jasně, konec hodiny. A učitelé.
'Tady se někomu stýská.' Hovno stýská! A rozhodně ne po škole. Teda teď už ne. Už jsem naprosto vyrovnaná osoba. Až na občas.
Splnila jsem dva ze tří úkolů. Ale nebyla to moje vina, že tam už nebyly a že Viki zapomněla.
Ale něco se změnilo. Seděla jsem tam, ve svém oblíbeném křesílku, jako už hodněkrát za poslední tři roky (tolik?!) a povídaly jsme si. Ale jinak. Moje emoce se změnily. Byla jsem v pohodě. Jak jen můžu být v poslední době. Nemusela jsem se furt usmívat, mluvila jsem klidně, pomalu, rozvážně. Divné. To nedělám. Mluvím překotně, zakoktávám se, zářím, melu pátý přes devátý. Ne tak dneska.
Došlo samozřejmě i na školu, na moje stěžování a plány do budoucna, co dělat a nedělat, kam odjet a neodjet. I na to, že jí mamka chtěla volat, volat o pomoc a napravení mého zatmění mozku. I kdyby to mamka udělala, nestalo by se to, co by chtěla.  Už nejsem malá holčička. Bylo mi řečeno. Tak zvláštně. S úsměvem, politováním, smutkem, melancholií, radostí. Zvláštní. Utkvělo mi to v hlavě. Bála jsem se. 'Výprask' se nekonal, slovní samozřejmě. 
Romantická procházka sněhovým deštěm (nepršelo). 
"Proč ne Německo? Tam už jste byla hodněkrát co..."
"Ne to ne. Ale kvůli němčině. "
"Jo aha, vždyť vy vlastně vůbec neumíte německy!"
Tahle věta mě vždycky rozesměje.
"Kdyby tu bylo víc sněhu, tak vás do něj shodím!"
A pak jsme stály venku a povídaly, a pak jsme šly dovnitř a povídaly, a pak jsme šly ven a povídaly. A šla kolem paní, kterou jsme před půl hodinou zdravily vevnitř. 
'Proč vy nejdete na kafe...'
Tak jdeme domů.
A pak si tak žehlím, koukám na seriál a najednou bum, 'Arschloch'. Kdo mi píše? Překvapený úsměv. Mám se přemoct a dát se do toho učení. A je to tu zase. Ví věci, co nejsou zřejmý. 
'Kdo ti píše, že se tak usmíváš?' Oh shit. Proč se ten úsměv nedá udržet?
A celý článek je zase o ničem. Jenže rozdíl je v tom, že teď už to mám pod kontrolou. Něco se změnilo. Asi tím, že jsem to minulý týden vyslovila nahlas. A bojím se, že když teď řeknu, že už je to definitivní a mám to absolutně pod kontrolou, zase se to zvrtne, jako už tolikrát. Kolikrát jsem to řekla loni za jeden rok? Možná bych potřebovala obě ruce.
A teď bych měla konečně odpovědět na mail. Nechtěla jsem hned, musím vypadat moc horlivě. Ale bylo to jako bych četla mail, co jsem psala já o sobě, ne jako něco, co psal někdo jiný o sobě.
Škoda, že dneska v noci se nemůžu bát u Malých hezkých lhářek. Další díl až v úterý, takže na netu až ve středu, což se mi nehodí.
No nic.

Water/Wasser/Voda/H2O

15. ledna 2011 v 20:20 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Jak jako plyne voda, tak plyne život. Utíká nám mezi prsty a nemůžeme ho chytit. A tak jenom sedíme a koukáme na svůj život, jako by to byl film.
Ne/Překvapivě jsem s touho fotkou spokojená. Je sice upravovaná, barvy a tak, ale předčila má očekávání.

all4all.blog.cz
Přemýšlím, jestli jsem udělala dobře s tím, že jsem řekla to, co jsem řekla. Že jsem řekla pravdu. Pravdu o sobě. Uvidíme. Ale pořád se ještě bojím.

A co když.... ?

15. ledna 2011 v 11:10 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Včera jsem se po hodně dlouhé době sešla se svojí kamarádkou a šly jsme na pivo. Těšila jsem se od pondělí, že se potřebuju aspoň trochu zrušit. I když mám v úterý zkoušku a měla bych se učit, protože jsem to ještě neviděla. Cajk.
A tak jsme seděly, kecaly, pily, jedno pivo, dně piva, tři piva... a tyčinky a panák.
Ten panák byl neplánovaný. V. totiž řekla, už nevím proč a v jaké souvislosti, že o mně něco ví. Ale nechtěla mi říct co, když jsem to z ní tahala. Pak jsme to zamluvily a já nad tím začala po chvíli zase přemýšlet.
Naléhala jsem, škemrala, prosila, citově vydírala. Ale ona byla neoblomná. Prý si na to musím přijít sama, sama si to uvědomit. A co si myslím, že ví. Měla jsem určitý typ. Teda jeden, co jsem měla v hlavě se červeným vykřičníkem a tak moc jsem ji prosila, ať to řekne, až mi tekly slzy. Protože co kdybysme myslely každá něco jinýho? Když se na to podívám zpětně, je to docela vtipné. Bavily jsme se, každá jsme mluvily o něčem jiným, ale přitom obě o tom samým a obě jsme měly pravdu. 
Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že to trvalo asi hodinu. 
A pak to konečně řekla. Bylo to něco jinýho, než jsem myslela já. Že chci před něčím utýct, ale sama před sebou neuteču a jinde štěstí nenajdu. Tohle já všechno vím. Jenže já nemám pocit, že bych před něčím utíkala.
Měla jsem spojené ruce, seděla jsem narovnaná a hlavu jsem měla skloněnou. Zhluboka jsem se nadýchla (což jsem během večera praktikovala asi za každou větou). Chtěla jsem si dodat odvahy. Podívala jsem se na V. a začala. "A co když..." Nic. Znova. Nádech, výdech. "A co kdybych měla radši ... než ... ?" Řekla jsem to. Zvedla jsem hlavu. Chvíli na mě koukala. Po tvářích mi stékaly slzy. "Tak co jako? Já tohle fakt neřeším, mně to je jedno." Ani sebou nehnula. Fajn, to bysme měly. Jenže hráz se protrhla, slzy tekly. Vedly jsme dialog. "A neobrátíš se ke mně zády, že ne?" Mluvila jsem vystrašeně, jako malý dítě, kterýmu chtějí vzít hračku. "Cože? Teď nechápu proč jako...?" Tak změníme téma. Nádech, ticho. A znova. Dáme si panáka. Došla jsem k baru. Za chvíli nám slečna donesla dva panáky. Fajn. To bysme měly.  Změna tématu.
A tak jsme tam seděly a kecaly asi do čtyř hodin. Do postele jsem se dostala před půl pátou. Opilá. Nikdy jsem nevypila pět piv. Už u třetího jsem mívala pocit, že to půjde zpátky. Pivo moc nezvládám.
Vzbudila jsem se, když v devět zazvonil taťka. Neslyšela jsem ho ale jít nahoru, tak jsem se bála, aby nezapomněli na mojí psychologii, co mi měl donýst. Donutila jsem se vylízt z postele a dojít si na záchod. Dostala jsem vynadáno od mamky, proč tohle dělám, když se mám učit a proč chodím tak pozdě. Taťka mi řekl, ať se jdu vyspat. Tak jsem ještě na hodinu zalezla. A teď bych se měla dát do tý psychologie.

What the hell?

13. ledna 2011 v 0:25 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Ok. Can somebody tell me what's going on around here? Around me? No? Great. This everything is just great. 
What ever happened once, it may happen again. But what happened twice, it's gonna happen for the third time. I really can't wait. Actually, it's already here. I can see it. I can feel it. 
Can somebody tell me what the hell am I doing? That's a very good question. Or better, what the hell am i trying to do? What about the short skirts, big necks? Hmm? Any ideas. Right here, I've got some ideas.
Why do i always have to meet not a single person? Do you wanna tell me that everybody in the world has somebody they love? And the ones they are alone are not attractive? Or are completelly straight or i don't know, whaterver.
This seems like a ban. Three schools, three teachers. 
So, what about tomorrow? Or today, doesn't matter. Skirt or throusers? Blah. 
Not important, i'm not gonna be here for a long time so i can do what i want.
And, can anybody explain me why am i the only one who gets comments and likes? It seems to me like a kind of flirt or what ever you want.
I think i'm homesick. Nope. Not exactlly home. I miss people who live at least few hunderds kms from me. Or thousends kms. But i don't lose my hope that we will meet again. No matter when. I just wanna see all the great people from France, especially Esther and we hope we will. I also wouldn't be mad if i would see the Belguien girls again. I think it would be fine to meet the Marroco girls too and Injy and Nancy from Egypt. It's good to see Katha time from time, like to meet her accidentally here in a shopping mall. And, to all of this great people, i would love to se Anja again, my firts non-czech friend ever. Where are the times when we wrote longs letters to each other with hears and 'LYLAS' - Love ya like a sis. Will never forget. 
Because all people we meet are part of us, they helped us to be that ourselfs. And also did the girl i met in the train from Berlin to Vien. Even we said to each other about two or three words.
Ok, i think i should go. The emptyness and tears are gonne. Hope my room mate is back soon.
Love you, guys.
Do you feel the spell all around here? I do.

Čas přetéká pomalu, ale když se ohlédnete, zjistíte, že utekl neskutečně rychle

8. ledna 2011 v 22:56 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Velice plodný a náročný týden... Každý den se chystám napsat článek. A každý den to nějak ztroskotá. Do školy chodí každý den méně a méně lidí. Psali jsme druhý termín písemek z anglické fonetiky. Pěkně se to opisovalo. Ani jednu část jsem nenapsala. Opět. Haha. V pondělí znova.
V úterý jsme psali z psychologie. Nejvtipnější písemka, co jsem kdy zažila. Vstala jsem ráno o půl deváté a učila se výsledky testu. Moje spolubydlící Káč Káč na pekáč se konečně probrala a tak jsem místo učení kecala.  Do školy jsem došla půlhodiny před začátkem. Bylo tam plno. Povedlo se mi najít pár posledních míst. Shodou okolností to bylo vedle mé bývalé spolužačky. Pokecaly jsme si a pak přišla kámoška. Dokonce se pak dostavila i vyučující. Poprvé jsem ji viděla. Oznámila, že ti, na které nevyzbylo místo a stojí, musí odejít. Psát budou příští týden s těma, co to nenapsali, a budou mít variantu A jako při prvním pokusu, nebo variantu B jako při druhým. Pecka. Pak něco plácala a koktala a že musíme počkat ještě na jejího kolegu,  co donese další kopie testu. Nakonec mu volala, něco ho zdrželo. Jenže ona neměla dost kopií, tak co s tím? Rozdala nám testy a na koho se dostalo, ten psal, kdo ne, čekal. Mělo to být na 45 minut, za ani ne deset to měli všichni napsaný. Odešly jsme a potkaly onoho kolegu. Později jsme se dozvěděli, že testy zapomněl a tak se pro ně vracel. Docela groteska.
Ve středu jsem měla mít referát. Nevyšel čas. Haha. Třeba vyjde příště, na poslední hodině. Haha.
Odpoledne jsem měla přátelskou schůzku. Nebo rande?  To je jedno. Taková dlouhá procházka! Vůbec jsem nebyla zmrzlá.. Na jezdících schodech cestou z nákupního centra nám cestu překřížila nějaká holka. Dostala mě tahle hláška: "Tak ta byla jasná". Musela jsem se smát. Navíc to byla pravda, už jsem jí potkala jednou i s její drahou polovičkou.
Pak jsem šla rozmrznout zpátky do centra. Obešla jsem ho dokola a zastavila se u jednoho obchodu a opřela se o zábradlí. Hrála jsem si s mobilem. Po nějaké době jsem usoudila, že už bych mohla jít. Zvedla jsem hlavu a .... Já mám snad halucinace! Je to ... ? 
Uááá! 
"Katha! Was machst du hier?" No jistě, byla to Katharina! A otázka byla naprosto zbytečná. Jasně, že je u Toma. Taky mě nemohla poznat. Tak jsme šly na kafe, pokecat. První, co mi bez jediného mrknutí schvaluje moje plány a taky jsme si pokecaly o těch jejích. Pak přišel Tom a ještě jeho kamarád. Proč mají všichni stejný úmysly?
Zavolala jsem tetě, vyptala se na jednu mastičku a jela za ní. Takovou porci, jako jsme dostala k večeři, jsem nikdy nesnědla :D Na kolej jsem se dostala až někdy před devátou. Jo, takhle se učí na zápočtovou, či polozápočtovou, či zkouškovou, písemku. Nevím, jak se mi to povedlo, spát jsem šla až buhví kdy.Jsem v tom totiž hodně dobrá:) Taky jsem Kačence pomáhala s jejíma úkolama a zápočtama. Hledala jsem jí názvy regionů v Portugalsku. Informace o zemích. Vymýšlela závěry, proč je v daném regionu hustota zalidnění vysoká a proč nízká. Bavilo mě to. Bylo to fajn.
Ráno jsem se ještě chvíli učila. A šla až na angličtinu. Mám 88% ze slohovky a ze slovíček. Kdybych nenapsala dvě chybičky z nepozornosti, mohlo to být přes 90. No jo, stane se.
Test byl nějaký jednoduchý. Což znamená, že jsem ho posrala. Tak uvidíme. Pan profesor má o víkendu program, takže to nemůže opravit, prý možná v pondělí. Tak uvidíme.
V pátek, další test. Moje učení vypadalo tak, že jsem viděla spoustu dílů Čarodějek. Spát jsem šla kolem jedné ráno. A vstávala v šest, abych si přečetla ještě slovíčka. Hm, ale stejně tam nebyly. Test jsem napsala. Sice na trojku, ale neva. Na angličtině jsem pak úsnula... : "Lucka? Are you ok?"
Výstřel do sedu - pozoru: "Jo!" 
"Za chvíli už skončíme..." Ve vlaku jsem usnula, ještě než jsme se rozjeli.
A večer jsem šla na angličtinu. Bylo to super. Těšila jsem se. Bylo to tak, jako tenkrát v květnu nebo v červnu, kdy jsem tam byla naposledy. Byla jsem tam ještě o půl hodiny déle, protože nám trvalo, než jsme se vykecaly. Sdělily jsme si drby a novinky ze ŠECRu, postěžovaly si na blbost studentů. Taky jsem dostala menší kázání. A dozvěděla se, že studenti jsou blbý všude, ne jen v Budějicích, ale i tady na pomaturitních. Se pak nedivím, že ty holky u nás jsou tak blbý. A jsem ráda, že o R. jsme se bavily jen v souvislosti s tím, odkud vím, že jedna trubka odešla.  
Dneska jsem byla u sestřenky Susanky na němčině. Dvě a půl hodiny do mě trpělivě hustila všechny možný časy a gramatický jevy. Přistihla jsem se při myšlence, že mě to baví. Yeah.
A teď? Jooo, seminárka. Včera jsem napsala recenzi na knížku, kterou jsem jsem četla jen částečně. Vlastně ani ne půlku. A teď tu sedím u televize, s maxi balením chipsů a koukala jsem na Univerzální uklízečku. Vlastně jsem nechtěla, ale ... Přišla segra, donesla aero a já si pustila Jesus Christ Superstar. Já bych to tak chtěla vidět! A po tom, co jsem viděla anglickou verzi ještě víc, jen to asi bude drsný. V první řadě chci ale vidět Carmen. V hlavní roli s Luc. Včera v noci jsem se dívala na Noc s Andělem - Noc s Excalibrem z roku 2005. A asi se mi zdálo o divadle:D
Tak jo, já jdu něco dělat.
To je vtipný. Sedíme tu se ségrou v obýváku a obě datlujeme do tý pitomý krabice.. :)

A zas do kola....

2. ledna 2011 v 22:14 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
V pátek jsem měla napsaný super dlouhý článek, ale systém mě odhlásil, takže nic. Možná to je dobře, protože byl o tom, jak mě  všechno sere. Ale už je mi líp. Vybalila jsem na rodiče plány do budoucna a nechala je, ať se s tím poperou. Akorát že moje matička je z toho tak nějak špatná a chce volat R. aby mi domluvila... :D Ale tý právě nechci nic říkat, vím, jak to dopadlo, když jsem řekla, že už nepojedu na poslední přijímačky. Nakonec jsem jela.
A teď taky pojedu. Teda ne teď. Až v září. Protože v srpnu budu zářit na táboře.
Můj kamarád utekl na Zéland. Je tam asi dva měsíce. Chce jet do Irska. 
Moje kamarádka, Němka, byla v Anglii. Teď je na Zélandě. Její sestra byla ve Francii.
Moje sestřenka učí v Columbii angličtinu. Teď jela na vánoční prázdniny na výlet. Do Peru. 
Moje druhá sestřenka byla rok v Německu a stále tam jezdí.
Mamky sestřenka byla kdysi dávno v Anglii.
To jen tak bokem.
Zase ta hrozná škola. Nebaví mě to, sere mě to. Dneska jsme s holkama říkaly, že se radšej budeme učit text na zámek. To my jde líp, než nějaký zajebaný slovesa. R. má pravdu, když říká, že bez ní se je nenaučím.
Už jsem zprovoznila televizi přes USB kabel. V Budějicích to fakčí... Sranda. 
Už vím, proč na mě zbyl referát o Smaragdové zemi. 
A měla bych se jít sprchovat a spát abych do půlnoci usnula... No jó no, když chodíte spát ve 4 ráno, že jo, tak se pak nemůžete divit, že nemůžete usnout v normální čas. Ale já se prostě musím dívat na Čarodějky a South of Nowhere!
Jinak Silvestr byl fajn. Jen bych se občas ráda probudila bez pocitu vinny, že jsem něco neměla dělat. Alespoň ne chodit tak pozdě spát. Haha :D
Nejlepší byla maminka, když předváděla milostný trojúhelník :D A taky hláška "Teta zvedni se," i když nevím, co na tom bylo tak vtipnýho, ale budiž:)
Toto je moje super hustokrutopřísné tričko!

all4all.blog.cz