Únor 2011

On ani neví, jak ji správně ohnout

27. února 2011 v 23:43 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
V pátek jsem byla na maturitním plese mé bývalé školy. Na ples jsem se těšila, měla jsem v živé paměti ten náš loňský, těšila jsem se na své bývalé spolužáky, na učitele, na současné studenty. A taky jsem se těšila, že tam nebude R. a že se nemusím bát, že bych udělala něco, čeho bych pak litovala nebo si před ní udělala v opilosti nějakou ostudu, protože to já umím. Odpoledne jsem šla ještě na angličtinu a první věc, kterou jsem se tam dozvěděla bylo to, že R. na ples jde. Fajn, tak aspoň uvidím otrávenýho manžela, kterýho znám ze svatebních fotek.
Ještě pořád jsem byla na R. naštvaná (teď se to nejspíš otočilo), takže jsem ji zpočátku ignorovala, ale pak jsem jí přece jenom šla pozdravit. Bylo to ... divné, rozpačité. Možná proto, že hudba řvala a vedle ní stál manžel s otráveným výrazem, který si udržel po celou dobu plesu. Kromě pár okamžiků. Ach bože.
Byla to nuda a zábava a nuda a pořád dokola. Ale já vám chci vyprávět, jak jsem k bolavým zádům přišla a jak jsem asi poprvé doopravdy naštvala R. Jo, jsem génius.
To si takhle tancuju s kámoškou a kámošem a zjistím, že R2 tancují vedle nás. Tak jsem tak nenápadně utvořila kolečko. A bylo to fajn. Tancovali jsme jako o život, kamarád tam hustil do R. cosi o Chandlerovi a Přátelích, pak se bavili o Nemocnici na kraji města. A já se bavila tanačníma kreacema manžela. Vždyť takhle by ani zelí nenašlapal :D Prostě jsem se na to nemohla dívat, tak jsem se k němu naklonila (spíš natáhla) a řekla mu, že se musí víc bavit a usmála se. Nevím, jestli to R. slyšela, ale zářivě se na mě smála.
No a pak hráli nějaký country a já tancovala s R. Křepčily jsme tam dokolečka a výborně jsme se bavily. Pak písnička dohrála a ona si sedla. Chtěla jsem ji znov vytáhnout na nohy ale ona nechtěla, že to nemá cenu, ať se na to podívám. Manžel. Otrávený. Tak jsem si sedla a chvíli jsme si povídaly. Pak jsem šla tancovat. Bylo mi líto jejího manžela, tak jsem ho chytla za ruce a donutila ho tak k nějakým skutečným pohybům. On mě pak chytil a tancovali jsme spolu. Mezi tím, když mě viděl, si spolužák dodal odvahy a tancoval s R. A jak jsme tak tancovali, toho magora nenapadlo nic jinýho, než se mnou udělat záklon. Bylo to nečekané a prudké. Snad i přes tu hlasitou hudbu jsem slyšela, jak mi ruplo v zádech. Myslela jsem, že se nezvednu.
"Neboj, já tě udržím" Jo tak to se fakt nebojím. Ještě, že pak byla pauza.
No a pak ples pokračoval a bavili jsme se, já hrála svoje oční hry na všechny strany a pak ohlásili poslední dvě písničky. Chytla jsem za ruce paní, ke které chodím na angličtinu a dotáhla ji na parket. Stála jsem tak, abych viděla na místo, kde seděli R2 a manžel té učitelky. A co mě napadlo? Hodila jsem očkem/očkama a prstem naznačila, aby se k nám připojili. Ovšem viděl to jen manžel, R. vedla rozhovor s tím druhým. No a pan manžel řekl R. že jde tancovat a byl u nás. Nutno podotknout, že ho R. musela trochu přemlouvat, aby s ní šel tancovat a já ukážu prstem a on přiběhne. Trapné. Pak ohlásili poslední písničku, chachu. Ani jsem se nenadála a on mě chytil. Tak jsme tancovali. Trapné.
"Nechtěl byste radši tancovat s Renčou, když je to poslední tanec?"
"To je dobrý..."
"Aby nebyla naštvaná..."
"Nebude."
Hm, tak jo. Haha. Ještě jsme prohodili pár vět jako předtím a písnička skončila. Šla jsem se rozloučit s R. Ta prosím poslední písničku proseděla sama u stolu.
Omluvila jsem se, že jsem na poslední písničku tancovala s jejím manželem.
"No to už je teď pozdě..."
A kurva...
"Já za to nemůžu, já jsem mu to říkala..." Zachránit si vlastní kůži a prodat cizí...
Uvědomění si toho, co teď vlastně řekla. Nic se neděje, sranda, vtípek. Jasně. A já si to vyčítám ještě teď.
Co jsem tím vlastně sledovala? No, asi vím co, ale to je fuk. Měla bych mít rozum a nedělat pořád to samý. Chtěla bych se jí omluvit, ale nechci to vytahovat. Poslala jsem jí mail s jednou trapnou fotkou a pár žvástů okolo. A omluvou za obvinění kvůli morfologii. Egal. Uvidíme. Zítra budu celý den viset zas na netu a sledovat mail.
Nemůžu se zaklánět, občas i předklánět a někdy to bolí i při chůzi. Za blbost se platí.
Jenny asi zase trochu oživla.
Mrzí mě to, všechno. Radši bych tancovala s R. než s ním. Za to mi nějaký rozbroje nestojí. Skoro se bojím jít v pátek na angličtinu, jestli ta její kamarádka nebude mít nějaký poznámky, protože se na ples řeč dostane.
No nic, jdu odpočívat, zítra florbal a volejbal a já jsem pochroumaná.
Jeslti někdo pochopil moje zmantené blábolení, tak je dobrej.

Don't worry, come out

25. února 2011 v 11:29 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
So i came out to my mom. Oh yeah, i really did. It happend last week. My mom went to Spain for a week. During that time I had a second date with a wonderful missie in another city. It was a secretly date, only my sis knew. After that I decided that next week (actually this week) I'm gonna tell.
My mom came home and I was just chatting with that girl. I was so excited and happy! I wanted to tell! And than, after midnight, I changed my mind and I wanted to tell immidiatelly. I asked my sis what she thought about that. She wasn't in but she supported me.
I felt the adrenaling running through my veins.
"Mom? I'd like to talk with you"
"Oh.. what happend?"
"Come on and sit down...
"Oh my god... what have you done?"
"Nothing. Just listen." I sat and held her hand.
I looked into her eyes.
"Do you love me?"
"Of course I do!"
"And will you always love me?"
"Of course I will! What happend?"
"Well... you know, you have been asking why I don't have a boyfriend..."
"Yes...?"
"So... well..."
"I know that."
"You know what?"
"Just finnish that." She smiled.
"Ok. Well, I think I like girls..."
She started to laught. And gave me a hug.
So. That was. I did it. I really did it. I came out to my mom.
And than we talked for a long time. How do I know that? Why do I think that? What about boys? Do I have some girl?
It was easier than I expected. I was thinking if I did the right thing but hell yes. I feel better. I don't have to lie if I want to have a date. I don't have to lie why I don't have a boyfriend. At least to my mom and sis.
I don't feel like a boiling water in a pot which can go out every second when there's anybody.
I have the best mom ever. I really do love my mom.

Když představa se rozplyne v iluzi...

21. února 2011 v 21:03 | Slečna Zvědavá |  Stojím modelem
Když představa se rozplyne v iluzi, když iluze se rozplyne v sen, když sen se rozplyne v růžový obláček, tak nastane v životě pár krušných zatáček.

Ne, že by se mi vedlo nějak špatně, to snad říct nemůžu, abych to ale nezakřikla:) Ale hodí se to k těm fotkám, co vám chci ukázat. Jsou takový břečící... Ale strašně se mi líbí.

Tahle vypadá jako nafintěná ubrečená princezna s růžovými rtíky. Dokonce i ségra mi ji pochválila a to je co říct, protože mi to celý zkritizovala :D



Tahle je taková stydlivá, ubrečená a smutná. Takový úšklebek jako "Stejně jsem ti to říkala", pocit zadostiučinění.

Já jsem tvůj barman

17. února 2011 v 21:11 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Asi bych si měla psát, co všechno chci psát...
Tak vám povím vtipnou historku o nešťastném dni. Bylo nebylo, minulý týden v úterý se to stalo. Šedivé ráno na koleji jako každé jiné provázené ještě rychlím opakováním trapných německých sloves. Pohodová vycházka do školy zbytečně rychlým krokem jejímž následkem je pocit vedra v jakékoliv zimě. Vyťapala jsem si to do druhého patra, funěla, potkala spolužačku, kterou nemám moc ráda, jelikož je šprt, co by jinak byl v pohodě, půjčila jí svůj debilní mobilofon a pak si to už zkušeně nakráčela na své místo určené rozpisem (aby se neopisovalo). Vyslechla si pokyny, prolítla otázky a uvědomila jsem si, že jsou nějaké jednoduché. Vyplnila jsem výzkumný dotazník přírodovědné fakulty, pousmála se nad stejnou otázkou jako minule a utíkala jsem na další test. Cestou jsem potkala jednu spolužačku, tak jsme si popovídaly, zanadávaly, uvědomila jsem si, že zašlo sluníčko a sešeřilo se a šla jsem. Test byl... úplně stejný, jako minule. Jenže k čemu mi to je? Když jsem to odevzdala, udělalo se mi špatně. Neskutečně dlouhá chvíle, než to opravila. Zase jsem neuspěla. No pecka. Chtělo se mi brečet, i když jsem to věděla. Tak příští rok znova. Pomalu jsem sešla schody a o patro níž jsem se oblíkla. Ze školy jsem vycházela se slzama v očích a vší silou jsem zatlačila do velkých dřevěných dveří. Venku bylo sichravo a mokro. Podvědomě a nechtěně jsem si vybrala tu méně lidnatou cestu. Začalo pršet. Měla jsem vztek. Na sebe, na ni. Zmokla jsem. Šlápla jsem do bláta. Večer jsem si ohřívala večeři. Nesla jsem si talíř ke stolu. Bylo na něm několik kouků masa. Najednou jsem viděla, jak ten jeden kousek letí přede mnou a přistál na zemi. Už jsem se musela smát. Tolik vtipná historka.
Tenhle týden je fajn. Mám volno. Vlastně od minulý středy, kdy jsem měla poslední zkoušku. Ve čtvrtek jsem byla v Brně. V pátek jsem uklízela, byla na angličtině, s kámoškou na kafi a účastnila se mamčinýho mecheche. V sobotu jsem byla ve městě a za kámoškou. Něděli si nepamatuju, asi jsem nedělala nic. V pondělí jsem fotila. V úterý jsem uklízela a dělala náramek. Včera, ve středu, jsem byla v Brně. Dneska dělám náramek a dívám se na televizi. Zítra budu dodělávat úkol na poslední chvíli a půjdu na angličtinu. O víkendu budeme u babičky. A v pondělí zase škola. 
Chtěla bych mluvit s mamkou, jenže není kdy. Chci si s ní promluvit. Tlačí mě k tomu sestra a kamarádka. Ale taky JÁ chci. I když se mi líbí být tajemná... Ale nebaví mě vymýšlet si výmluvy. Stojí to moc námahy a taky mi z toho je špatně. 
Včera jsme v tom Brně byly v jednom fajn podniku. Barman měl na sobě tričko s nápisem "Já jsem tvůj barman". A byl kupodivu milej. Daly jsme si koktejly a bylo to moc fajn a hodně jsme se nasmály a skvěle jsme si pokecaly a pak jsme si ruku v ruce vykračovaly na nádraži. 
A ne jenom moje sestra je nadpřirozená. To asi všechny sestry.
A pokud má někdo nějaký problém s tím, co "se ze mě stalo", tak je to jeho problém. Teď mi teprve dává smysl spoustu věcí, zapadají do sebe, chápu, proč jsem před x lety jednala tak, jak jsem jednala, proč jsem před y lety udělala či řekla to, co jsem řekla. Stálo mě to spoustu sil a dlouhou cestu od doby, kdy to padlo poprvé. Vlastně se mě na to zeptala jedna psycholožka už někdy v prváku. Odmítla jsem to. Za půl hodiny se mě na totéž zeptala jedna známá. Bylo mi to divný. Ale pustila jsem to z hlavy. Až pak ve třeťáku se mě na to zeptala jedna internetová kamarádka. Pěkně jsem se na ni osočila... A pak jsem si loni touhle dobou založila ještě jeden blog. A pak mi to začalo všechno pomalu docházet. Byly to zvláštní prázdniny. No ale celou historku si povíme až někdy jindy.
A to co se děje v AK nebo spíš na Srdci blogu snad ani nebudu komentovat. Myslím si o té osobě svoje. Ale nic říkat nebudu, stejně to nemá cenu a ani to nikoho nezajímá a proč zbytečně foukat do ohně...
A tak se tu mějte krásně, skládejte básně, protože já je skládám a vůbec poprvé s úmyslem je někomu dát (kromě přání samozřejmě). 
Jo a je skvělý být pro někoho sluníčkem. Už ho nepotřebuju já. Nebo možná potřebuju, ale vyměnila jsem ho. A je úžasné být sluníčkem pro někho jinýho. 
No nic. Mějte se tu krásně, zase vám někdy ukážu svoji namyšlenu depresivní fotku.

Na modelku si hrát

15. února 2011 v 22:58 | Slečna Zvědavá |  Stojím modelem
a čas u toho nevnímat.
Včera jsem musela vstát brzo, abych si zapsala předměty na další semestr. A pak jsem se dala do focení. Udělala jsem si obličej, výrazné líčení, po bytě pobíhala v županu a spodním prádle. Mezi tím dvakrát zvonila pošta, takže jsem šla dolů takhle oblečená. Pán se na mě díval trochu divně, ale usmíval se :)
Nějak mi v tomhle bytě nejde se fotit.. Přesto ale vzniklo pár zajímavých fotek. Zatím sem dám dvě, pak jsou ještě fotky z nočního focení, ty jsou depresivní a ubrečený. Takže jedna vlasatá a jedna korálková.

Tahle fotka mě fascinuje od začátku a po úpravě ještě víc. Nikdy předtím mě nenapadlo fotit vlasy:)
all4all.blog.cz
A tohle je verze od jedné mé kamarádky ze Seattelu, taky originální, přiznám se, že mě nenapadlo upravit to takhle. Byla vlastně jediná, kdo mi tu fotku nějak zkritizoval, jinak než že to je pěkný. Prý je to smyslné a přesto rezervované.


Měsíček na hnoji a myšlenkový koncentrát

13. února 2011 v 1:52 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Mám se fajn. Jsem spokojená, šťastná. Ležím v posteli, pod hlavou polštáře, notebook na nohách a přemýšlím, co všechno sem napíšu nebo nenapíšu. 
Ve čtvrtek jsem byla v Brně a opět jsem se přesvědčila, jak je nakupování náročný. A jak mě to nemusí bavit a jak jsem natolik zodpovědná, že i když dostanu do ruky spoustu peněz, stejně si nic moc nekoupím...
Ještě nikdy mi neutekly tři hodiny tak rychle, jako ve čtvrtek odpoledne. Celou cestu domů v autobuse jsem střídavě zavírala a otevírala oči a vracela se do jednoho vteřinového okamžiku. A dělám to ještě teď. Vždycky mě zašimrá v břiše. 
Večer usedám k počítači úplně mrtvá s tím, že půjdu o půl desátý spát. Pak se tam objeví malá ikonka a já jsem za chvíli čilá a straším tu do rána. Viz dneska.
Včera, když jsem šla z angličtiny, jsem se chtěla stavit v obchodě. Ve dveřích jsem vrazila do kamarádky. Tak jsme šly na kafe. Viděla jsem jí naposled na její oslavě narozenin v listopadu. Byla jsem spokojená, ráda jsem ji viděla. 
Věčer měla mamka doma učitelský mecheche, jak tomu říkáme. Jinak řečeno, sezvala své kamarádky. Tentokrát jich moc nepřišlo, ale donesly i jídlo. Nevím, kdo to bude všechno jíst. Některé odchzely až o půlnoci. A to přišly ve čtyři..
Sestřin přítel mi není sympatický. Je hlučnej a drzej. Včera tu spal. Slavili Valentýn. Ftipný. 
Měli jsme jít lyžovat. Kdyby mi někdo odpovědě na smsku, bylo by to fajn. Tak ne no.
Trvalo mi dlouho, než jsem se vyhrabala z postele. Prolistovala jsem noviny a pak jsme zamluvily lístky na Carmen. Konečně. Ale až 30. 4. a už bylo posledních pár míst. 
Pak jsem se vydala do toho obchodu, co jsem ho vyměnila za kafe a pak se stavila za tou kámoškou v práci. Jak ráda já si tam vždycky prohlížím to roztomilý dětský zboží!
Odpoledne jsem proflákala. Uklízela jsem v pokoji. Vysavač mi žere kobereček. A to tak, až z toho lítají cucky. Šla jsem do Tesca. Jsou tam výprodeje. Mám tolik podprsenek, že to ani neunosím.
A večer jsem seděla a čučela do facebooku a na icq a sleovala, jestli tam neblikne ikonka. V jedenáct jsem to vzdala. Za chvíli se objevila. A já jsem seděla s hlavou na stranu jak dement, smála jsem se víc než měsíček na hnoji a bezmyšlenkovitě datlovala do klávesnice. Ach jo. Hráblo mi. Moje celodenní (vlastně dvoudenní) myšlenky se shromáždily a vytvořily hustý koncentrát. 
Měla bych jít spát. Článek je totiž stejně o ničem.
Vytvořila jsem známku (stamp) a přidala ji na deviantArt. Během deseti minut ji mělo v oblíbených dvacet dva lidí. Přes noci si jí přidalo víc jak sto lidí. Momentálně tam známka je zhruba 26 hodin a má ji v oblíbených 236 lidí. Nepobírám. A schválně vám ji neukážu, protože jsem dneska nechtěla dovolit jedný holčině, aby si ji dala na blog, byť se zdrojem. Protože pak by se to kopírovalo jedna báseň.. 
tak jo, končím.
Báj:)

Fotím na téma: Modrá

11. února 2011 v 21:50 | Slečna Zvědavá |  Fotím na téma
Chtěla jsem to vyfotit už v září.. Ale nějak pak nebyl čas. A tak jsem to vyfotila až v prosinci... Ale pořád nějak nebyl čas. Ale teď mám týden volno. Semestr jsem ukončila. Ne teda zrovna úspěšně, jeden předmět si musím zopakovat.
A jinak, ten co hádal, či spíše konstatoval, u minulého článku, to řekl pěkně. Jó hoši, smůla :P
A k fotkám... sebrala jsem všechno (skoro) co má modrou barvu a pak to ještě trochu doupravila. Některé ty fotky jsou kýčovitý, některý jsou pěkný. 
Říkala jsem si, že bych příště mohla nafotit zelenou, třeba i žlutou a všechny barvičky:)
No nic, tak tady už ty fotky:)
Jo, a dejte si v čajovně čaj Medvídek Pú, dostanete k tomu gumový medvídky:))

all4all.blog.cz
all4all.blog.cz

Původně to měl být článek o dvou větách, ale matika mi nikdy nešla...

6. února 2011 v 21:04 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Co bych vám tak řekla, když se mi nechtějí zmenšovat fotky na téma, co mám už pár dní nachystaný v počítači, nechce se mi ani moc rozepisovat o té spoustě věcí, co se udály od čtvrtka večer. 
Někdy je opravdu lepší nechat věci tak, jak jsou a neřešit je a nepřemýšlet o nich. Zjistila jsem, že jsem ráda tajemná. Ještě na začátku týdne jsem byla celá žhavá do toho, abych tady na blogu všechno vyblila a přiznala barvu. Abych ukázala, jak moc jsem "pride". Jenže jak se pomalu zvětšuje okruh lidí a Fb, co znají pravdu a dávají lajk k mým statusům, o kterých vědí, co doopravdy znamenají, začíná se mi to protivit. Nebo to je možná taky tím, že to je moje sestra a tak trochu se před ní stydím. I když nevím proč. Ale za rok, půl rok jsem si navykla na takovou anonymitu, kdy si můžu povídat co chci a nikdo neví, co to  ve skutečnosti znamená. Jedna spolužačka se mě v listopadu ptala na můj milostný život, že jsem psala furt takový statusy, jako bych byla zamilovaná. Uchychtla jsem se a řekla si, že jsem asi byla :) Jenže nikdo nic neví a nikdo se to nedozví. Alespoň ne to, koho se to týkalo.
Ve čtvrtek večer jsem mamce oznámila, že ráno jdu pryč. Na kafe. S kým? S kamarádkou. Sestra na mě hodila svůj vševědoucí pohled, který říkal, že mi nevěří a že ví svoje. Takže jsme pak další hodinu strávily dohadováním, že jdu opravdu jenom na kafe s kamarádkou. Jasně.
A tak jsem se vypravila v pátek dopoledne na kafe. Kecaly jsme asi tři hodiny a já tak porušila slib, že přijdu domů na oběd. Ve čtvrt na jednu mi mamka psala kde jsem, že už mají hlad. Tak jsem napsala, ať nečekají, že přijdu za chvíli. Přišla jsem až v jednu :D Ale vůbec toho nelituju a bylo mi jedno, že se mamka zlobí.
A pak jsem šla po dlouhý době zas usměvavá na angličtinu.
Ještě před tím jsem hodila řeč se sistr. Oznámila jsem, že netvrdím, že nemá pravdu. A tak jsem se dozvěděla, jak pátrala po mém profilu na jisté stránce, jak se o mě bavila se svým kamarádem a ten jí řekl to a to a jak ona podle toho a toho usoudila tohle a tohle. Musela jsem se smát. Fakt že jo. Ona to věděla, jen čekala, až to řeknu já. Fakt vtipný. 
Pak jsem jí ještě dlouho do noci rušila od spánku.
Večery trávím přilepená u počítače. Přes den kontroluju, jestli mi nepřišla smska. Vím, že nepřijde, přes den se učí, večer se povídá.
Pokud se vám nelíbím na fotkách, tak věřte, že to je proto, že ve skutečnosti jsem prý hezčí :P :D
Taky jsem udělala remake jedný známky (stamp), co jsem dělala kdysi dávno před rokem. Akorát jsem to dala do duhových barev. A najednou to má neskutečný úspěch a všichni si to dávají do oblíbených a komentují jako diví. Zvláštní. Myslím jako na dA, sem ani na fb to zatím nedám. A taky jsem promazala svoji galerii a mám z toho dobrý pocit.
Ve čtvrtek jedu do Brna. Těším se. Skoro jako malý dítě. A beru si foťák. A mám slíbenou společnou fotku. Ráda se s někým fotím:)
Moje sestra neví, co znamená duha. V tom případě podle mých lentilkových fotek nikdo nic nepozná.
Na to, že jsem nechtěla nic psát, je to docela dlouhý :D

Today sucks

2. února 2011 v 22:45 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
It really does. I'm fed up with everything and everyone. I'm fed up with my stupidity, I am fed up with school, with people i meet, with going by train for hours, with watching crazy soaps, I am fed up whit all that rainbow thing. And, of course, i'm fed up with waiting for that stupid small pic appears on my screen. The one with person in front of Louvre pyramide or the other one with person with black hair. Jenže mě sere i angličtina. Štve mě všechno. Směšný.
A to jsem si ještě ve vlaku při čtení pubertálního časopisu pro německé dívky říkala, že oživím své staré já a budu veselá jako loni. Tak asi nic. 
Štve mě škola. Kdybych si vytáhla jinou otázku, měla bych lepší známku. Já vím, že můžu být vděčná vůbec za to, že mi to dala, jenže to je tak nespravedlivý! K čemu mi bude vědět, co se s němčinou stalo ve 20. století? Proč potřebuju vědět, že ve třetím pádě odpadlo koncové -e a zůstalo jen u ustálených spojení jako je "zu Hause"? Mnohem zajímavější a užitečnější je cokoliv, co se týká jazyků. No nic. 
Ale bylo to divný, přijet do ČB a zase jet zpátky. Dvě a půl hodiny ve vlaku. Čtyři hodiny v ČB. Z toho dvě zbytečně. Dvě a půl hodiny ve vlaku. 
Šla jsem spát pozdě. Nemohla jsem usnout, usnula jsem až někdy po jedný hodině. Byla jsem vynervovaná, pořád jsem se budila, bála jsem se, že zaspím, nestihnu vlak, přijedu tam a už tam nikdo nebude. Nebyla jsem klidná, dokud jsem neseděla ve vlaku. A pak jsem hodinu a půl seděla ve škole a čekala, až na mě přijde řada, protože jsem se nechtěla nikam cpát. Když jsem vyrazila na kolej, převlíct si ty pitomý kalhoty (příště si beru sukni), vzít si pitomou učebnici angličtiny a pitomou seminárku, aby mi zapsala známku ze zkoušky, byla jsem v dobrý náladě. Ale cesta domů mi ji zas zkazila. Vlak poloprázdnej, ne-li prázdnej. Šedo, šero. Nuda.
Četla jsem si německej časopis. Jsem tak zvyklá na ten pitomej jazyk, že už to nevnímám. A nic nedělám a zapomínám. Loni v květnu jsem měla pravdu. Někdy bych ji radši neměla.
Zítra musím na střední, koupit lístky na ples. Nikdo mi je totiž nekoupí. Nejsou prachy. Nevadí mi, že někam musím jít, i když je to na druhým konci města. Vadí mi, že tam ZASE musím jít. Nechci nikoho vidět. Chtěla jsem se tam nenápadně proplížit, aby nikdo nevěděl, že tam jsem (což jde blbě) a už vůbec ne učitelé. Tak jsem si tak přemýšlela, jak to udělat, aby se R. nedozvěděla, že jsem tam byla a neřekla jí ani fň, až jsem jí dneska potkala ve městě. Směšné. 
Přijdu domů a tam to pako. A nic. PLL mi zkazily náladu. Lhářky jedny. A sedím a čekám a koukám jestli se na fb neobjeví malá fotečka s postavou před pyramidou v Louveru. Nebo jestli se na icq neobjeví postavička s černými vlasy. 
V noci jsem taky měla noční můry. Fakt jsem se vzbudila hrůzou. Nebo špatným pocitem. Lidi jsou směšný. Přidala jsem na dA jednu fotku do jedný skupiny. Několik dní jim trvalo se vyjádřit. A pak se mi tam objeví zpráva, jestli to má s tématem společnýho něco víc, než jen ty barvy. No jistěže! Stručné vysvětlení. I was pissed off. Oh I see! Měla jsem to říct dřív? Tak pardon, ale v ČR nejsou lidi tak blbý. Tak ať pošlu fotku ještě jednou, už to skoro zamítli. Tak jsem to udělala. A dneska koukám - fotka zamítnuta. No tak si naserte, hovada. A pak se mi o tom zdá. Pamatuju si duhu. A že na mě někdo hlasitě mluvil. Nějakej muž. Že dělám něco, co nemám. 
Víte, ještě včera jsem byla přesvědčená o tom všechno říct. Protože skrývat něco a vést tím pádem dvojí život je nechutný a já jsem se už ve třeťáku rozhodla, že to dělat nebudu a lhát o tom, kam a s kým jdu nebo kdo mi píše je hnusný. Nesnáším to. A vysvětlovat, proč jsem na té a té stránce je tak strašně těžký, když nechci nic prozradit. 
Všechno by bylo jednodušší, kdybych to řekla. Jenže pořád je tam to jedno procento, co když... co když to řeknu a nakonec to tak nebude? Ještě včera a před tím jsem byla odhodlaná, chápala jsem, co to znamená být "pride". Teď je mi na nic. A to jen proto, že se kdosi neobjeví na netu? Jo. Chci zlepšit náladu. Chci se domluvit na pátek. 
Chci to říct. Chci, aby se všichni přestali furt vyptávat. Chci, aby to všichni vytušili. Fajn, tak moje sestra si je určitě jistá, že je něco jinak, protože je prudce inteligentní a proto, že má takový kamarád/ky jaký má a je na škole jaký je a tak o tom něco ví. Ale ten zbytek?
Co když mě pošlou do háje? Je to jejich problém, já vím. V. má pravdu. Jenže i u ní mám pocit změny chování. Jsem paranoidní a nalhávám si to, já vím. Furt si všechno vymýšlím. 
Kdyby kurva ke mně na blog nechodili i lidi, co znám z reálu, tak bych to tu už dávno vyblila. Teda, udělala bych to i tak, protože mi je jedno, jestli to budou vědět nebo ne, FB stejně všechno rozkřikne. Jenže jde o to, že si myslím, že by se to měl prvně dozvědět někdo jinej. Ti nejbližší. No dobře, ví to má aller beste net Freundin a pak ty dvě, co mě na to přivedly. A to je mi k ničemu.
Někdy si říkám, že kdybych to řekla ségře, třeba by mi pomohla. Asi bych tu měla přestat blbě kecat. Dám si sprchu, něco sním a budu se dívat na Loving Annabelle.
A PROSÍM! Odpustě si komentáře typu: "Vůbec nechápu, o co jde, ale myslím, že bys měla...." nebo něco jako "Nevím sice, o co jde, ale držím palce, zvládneš to." Co kdybych tady mluvila o vraždě? Taky mi to odsouhlasíte? Takže i když si myslíte, že slova povzbuzení pomůžou, tak se pletete, když totiž nevíte, o co jde. 
Ale můžete hádat, docela by mě zajímalo, co si myslíte, pokud to teda čtete pravidelně, ať se vám vaše teorie zdají sebedivnější.