Březen 2011

Nožky v jarním sluníčku

29. března 2011 v 20:13 | Slečna Zvědavá |  Stojím modelem
Kdysi dávno pradávno, přesněji 9. 3. 2011, jsem se vydala na procházku v tričku v jarním sluníčku. Šla jsem se podívat na koníky u kolejí a potom do jedné nové čtvrti, kde se staví domečky. Jsou úžasný Fotila jsem koníky. A jednu fotku sebe. Prvně jen tak, ale když jsem se na to podívala, byla jsem nadšená ^^ A vy teď máte jedinečnou možnost a příležitost (chachá) spatřit tuto fotografii :P
Líbí, nelíbí? Proč ano, proč ne?


Srdcová hráčka

23. března 2011 v 23:05 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Aneb jak si hrát se srdci ostatních. Vlastně asi ne tak úplně se srdci, jako spíš s jejich touhami. Jsem hnusná potvora vím to. Je mi jedno, o koho se jedná, nedělá mi problém okouzlit kohokoliv. Teda, snažit se okouzlit kohokoliv. A když to nejde, jsem z toho nesvá. Haha. Jak já miluju hry s očima. Dlouhý pohled hluboko do očí, plachý, stydlivý úsměv a uhnout. Ten úsměv jde sám od sebe, protože se stydím doopravdy. To je jako když hodíte laso a chytíte do něj toho dotyčného. A pak vždycky, když se znova podíváte, je to jako když to laso přitahujete blíž k sobě, až je úplně u vás. Jenže v té chvíli začne většinou být ta osoba otravná a hra mi už nepřipadá tak zábavná, protože se ten člověk obyčejně o mě začne fakt zajímat. A pak máte chuť to laso zahodit a ještě do něj strčit, jenže se vám do něj zamotá vaše vlastní noha a jak se snažíte jít co nejdál od dotyčného, táhnete ho za sebou jako ocásek. Směšné. Házím očkem a pak se divím. A vždycky si pak vyčítám, že už to dělat nebudu, nebudu si hrát s lidma. Není to správné. Ale co, vždyť o nic nejde. Kdybych s nima spala, tak neřeknu, ale já si jen tak hraju a dokazuju si, že o mě mají lidi zájem a jsem atraktivní. Heh.
Jenže víte co je nejhorší? Když to nefunguje na principu lasa a přitahování, ale na principu magnetu, kdy vy navíc nic neděláte a jde to samo. Jenže bohužel to je zase jednostranné.
Mám ráda komplimenty, ale neumím je přijímat a nevím, co na ně říct a jak se tvářit. Ještě, že máme ten internet. I tak se ale červenám. A cítím se trapně a stydím se. Když vám prostě někdo řekně, že jste hezcí, pěkní a že po vás touží, většinou vás to uvede do rozpaků. Jsem v tu chvíli ráda, že nikdo nemůže vidět můj obličej. A pak s tím člověkem sedíte v obchoďáku v kavárně a povídáte si o všem možným i nemožným. Nic víc, o nic nejde, protože oba víte, že každý/á hledáte něco jiného. Vy nic nechcete. Ale čas od času se vám vybaví nějaké ty komplimenty, co vám ten druhý složil. Ale všechno je fajn, rozloučíte se, což je vždycky trochu rozpačité, a jdete si každý svou cestou.
Večer se pak přihlásíte na určitou stránku a pak tam najdete od dotyčné/ho zprávu. A tam stojí, že když jste se vítaly/i a loučily/i, chtěl vám dotyčný/á dát pusu na uvítenou/rozloučenou nebo vás alespoň obejmout, že se takhle vítá se všemi kamarádkami. Však jo. Na tom není nic špatnýho. Taky to dělám. S některými. Je jich pár. Jenže tohle... Jsem z toho tak trochu v rozpacích. Jak to říct? Aby se neurazila? Stačí mi být kamarádka bez všech těch cajdáků okolo. No dobře, možná trochu vypočítavosti. Potřebuju, nebo spíš bych chtěla, jít do jednoho klubu tady v Budějicích, ale za prví nevím, kde to je, což by nebyl zas takový problém a za druhý tam nechci jít sama. No dobře, asi bych věděla ještě o jedné slečně, co by mě tam mohla vzít, ale tahle paní se mi do klubu zamlouvá víc. I když je blbý jít ve dvojci, ale což už.
Stejně jsem mrcha. Když jsem se ráno oblíkala, vzala jsem si tričko, co mi z těch, co tu mám, sluší nejvíc, i barevně. A ta mini...Ne, že by to za stolem bylo vidět.. Ale jinak jsem nedělala nic, jen jsem se usmívala, protože jsem občas nevěděla co říct, moc jsem nemluvila, rozmluvila jsem se jen na téma anorexie, jinak jsem se držela zkrátka.
A nebo si tu jen něco nalhávám.
Jen si tak říkám, že Jenny asi nikdy neodejde úplně, vždycky tu bude se mnou. Četla jsem si nějaké starší povídky. Tu o konci. Jak to vždycky bude tak a tak. Musela jsem se usmát. Nebude. Intenzita se snižuje, zase je to jinde. No nic, vy stejně nevíte, o čem mluvím.
Jdu si sbalit, přepsat básničky a do hajan:)

Neplakej...

22. března 2011 v 8:59 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Tahle fotka by vlastně měla být asi v rubrice Stojím modelem, ale nemá to být můj portrét, je to pokus o "umění":-)
Byla to série plačících fotek, které jsem fotila celkem účelně na dA. Baví mě to, rozmatlat si řasenku po obličeji a plakat. Tentokrát to bylo trochu těžší, protože se mi chtělo smát:) Takže posledních pár fotek pak bylo smějících se.
Upravování těchhle fotek mě taky baví. Teda nejedná se o nějaké velké upravování, jen o ztmavování černé a zvýrazňování očí.
Tak tady už to je...
It never rains from the whole haeven... Nikdy neprší z celého nebe...

Jinak kdyby to někoho zajímalo, mám se fááájn:)

Když nepřeskočí jiskra

19. března 2011 v 11:47 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Ó ano, opět jsem se zmýlila. Byla jsem odmítnuta. A to jsem si myslela, jak to pěkně jde. Teda skoro. V neděli jsme si psaly. Měla jsem z toho takový divný dojem. Krátké úsečné odpovědi. Ale neřešila jsem to, říkala jsem si, že třeba potřebuje čas po tom víkendu.
V úterý jsem napsala smsku, odpověď jsem nedostala.
A ve středu rozuzlení. Přijela jsem do Budějic a poflakovala se na netu. Najednou se tam objevila a napsala mi. Trochu mě to zarazilo, ale co. Počáteční bezduché tlachání o tom, co jsme dělaly, co Španělé a tak. A pak ta věta, co nikdy nezvěstí nic dobrého.
Chtěla jsem si s tebou promluvit...
Rozbušilo se mi srdce.
Začala jsem se bát. Tak už to řekni...!
A pak jsem skoro půlhodiny seděla, tupě zírala na monitor a četla přicházející zprávy. Bušilo mi srdce, bolelo to a vlhly mi oči.
Jsem milá, krásná, přátelská, energická a spoustu dalších komlipentů. Jsem skvělá kamarádka, je jí se mnou dobře. Ale... Ale nepřeskočila jiskra. A taky se ještě tak úplně nevzpamatovala z minulýho vztahu.
Co na to říct?
Nic.
Mrzí mě to.
Dokonce i ta velkorysost... Jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět, nikdy se mnou mluvit, chápu to. Jestli si mě chceš vymazat z přátel a nikdy o mně neslyšet, chápu to. Byla bych ale ráda, kdybysme zůstaly kamarádky. Vylučuje se to. Nu což už.
Jako první mě napadlo smazat fotky z té Hawaii party. Jenže pak jsem si říkala, co z toho? Je to dětinský, smažu fotky, ale co se tím změní? Nic.
Dýchat z hluboka, nedělat unáhlené závěry a hlavně jednání.
Vzala jsem si chvilku na rozdýchání a sesumírování myšlenek. Pak jsem vyplodila něco ze sebe, krátkou reakci, rozloučila se a třískla s notebookem.
Co je? Ozvala se moje spolubydlící.
Rychle jsem poklízela věci z postele.
Co se stalo?
Nic, co by se dělo, co na to říct. Vzala jsem si knížku a četla si. Napsala jsem kamarádce. Za hodinu jsem se uklidnila, vysprcovala se a znova zapla počítač.
Druhý den mě čekaly naštěstí jen tři hodiny. Dvouhodinovka němčiny. Civěla jsem do blba nebo z okna. Cítila jsem na sobě pohled P. Mrknutí. Rýpavá poznámka.
Už ne. Občas mě ještě straší R, takže rozehrávat tady nějaký hry s P. by nebylo dobrý. Hlavně když její partnerka mě bude za prá let učit. Haha. Vtipné.
Sestra se mi zbláznila. Rozhodla se, že si prostě někoho najdu. Našla mi inzeráty a donutila mě na ně odpovědět. Dostala jsem první odpověď. Jsem z toho rozpačitá.
Po dlouhé době jsem se přhlásila na jednu stránku. Vzkaz. Takový věkový rozdíl. Ale co na tom. Na kafe a nákupy můžu jít s kým koliv.
Pobavilo mě, když jsem tam četla úplně stejné inzeráty, jako na jiných stránkách.
Mamka dneska našla papírek, na kterým mi segra vypsala, na jaký inzeráty mám odpovědět. Prý když budu chtít poradit, mám si za ní přijít, ví toho prý o inzerátech dost :)

Jsem ráda, že jsem včera večer neseděla doma. K večeru jsem se sbalila a šla jsem ke kámošce kouknout na její nový byt, dlouho jsme se neviděly. Nasmály jsme se nad starýma fotkama, nad Kameňákem, Partičkou a fotkama kočiček na internetu. Domů jsem přišla před půlnocí.
Udělala jsem zase dobrý skutek. Tahám kamaráda z hoven, do kterých ho dostala ta jeho osmnáctiletá slečinka. Mám ho ráda a je to skvělej kamarád, jen už od prázdnin mám špatný pocit, aby to nedopadlo špatně. Chci mu říct pravdu, ale ... Kdyby se mě ve ČT večer zeptal, řekla bych to.
Dostala jsem košem...
Neboj, najdeš si jinýho, lepšího...
Myslím, že nenajdu...
Mějte se tu jak chcete, jdeme s mamkou nakupovat a na oběd.

HAWAII Party a jiná zvěrstva

14. března 2011 v 23:44 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Minulý týden byl asi nápor na moje játra. Ovšem byla to sranda. Ve středu jsme měli sraz s lidma ze školy, hlavně teda němčináři. Ti lepší, samozřejmě :D Užila jsem si to, za celý 4 roky jsme s kámoškou nikde nebyly, až teď. Nechala jsem se od dvou magorů vyhecovat, abych vypila pivo na ex. Vyhrála jsem stovku. Pak jsem se šla projít a šlo to ven. Ale to nikdo neví, jen kámoška :D
Ve čtvrtek nám pak všem bylo zle. Aby ne, šli jsme na osmou. Já jsem odcházela už před půlnocí, ale někteří tam zůstali až do půl šestý, na koleji vypili víno a šli spát. Někteří šli rovnou do školy a byli pěkně zelení :D
V pátek za mnou přijela návštěva z Brna. A šly jsme na Hawai party. Tolik známých lidí jsem tam nečekala. Lidi ze střední, ze základky, co se mnou chodili do třídy, co znám od vidění, co chodili do vedlejších tříd, ségra, její přítel, kámoška... Tancovaly jsme a tancovaly. A šly jsme na procházku do Tesca, pro flašku. A vyprávěly jsme si strašidelný historky. A bylo to fajn. Předváděly jsme žhavý tanečky. Všichni si myslí, že jsem tam byla s kámoškou. Jen segra a její kamarádka vědí, že to tak úplně kamarádka není. No a pak si to asi zřejmě nemyslel nikdo, kdo nás viděl v brzkých ranních hodinách. Zajímalo by mě, co si mysleli ti dva balíci, co seděli u stolu, vedle kterýho jsme zrovna tancovaly a projevovaly si náklonost. No, jejich potlesk asi vypovídá o všem.
Jen by mě zajímalo, kolik lidí nás vidělo. Teda těch známých. Já vím, že o nic nejde, jen jsem si tak říkala, jak rychle se začnou šířit drby.
Hlavně mi jde o to, aby se to nedozvěděla spolubydlící, radši bych s ní hodila řeč osobně, ale tenhle týden ji asi neuvidím. Dneska jsme se ale na chatu shodly, že jsme si to užily a nic nenaznačovala:) Ale snědla mi polívku! :D
Prostě jsem si to užila a jediný, co mě mrzí je to, že na mě alkohol nepůsobil a že jsem asi víc stydlivá, než jsem si myslela :D
Dneska jsem se byla vyfotit na občanku, přehlásit trvalý bydliště, požádat o novou občanku a u doktora. Chvíli mi otáčel krkem a pak škubl. Ozvalo se rupnutí jako když ve filmu někomu lámou vaz. Až jsem vykřikla překvapením. A on že ještě na druhou stranu :D
Odpoledne jsem na dvě a půl hodky zalezla do postele přemýšlet, až jsem z toho usnula. A pak jsem se dala do velkýho úklidu.
Zítra ráno jedu s mamkou do Třebíče, mají ve škole Španěly a Poláky, je to projekt. A večer přijedou učitelé k nám na večeři. Ve středu s nima jedu ráno do Telče (nechala jsem se přemluvit od svých současných i minulých spolužáků) a budu si hrát na průvodkyni a žbleptat tam něco v angličtině. Docela mi to chybí. A doufám, že bude hezky, protože to je hezký město.
No a odpoledne pak jedu do Budějic. Večer bych chtěla jít na film, ale to asi nestihnu, tak aspoň s lektorama do hospody. A ve čtvrtek zase vozit miminko :)

Alík, internet pro děti

8. března 2011 v 23:00 | Slečna Zvědavá |  Políbila mě můza
Taky jste tam chodili? Pamatujete si to? Alík byl pro většinu z nás první kontakt s internetem. Pamatuju si, jak jsme v páté třídě měli hodinu pracovních činností na počítačích a všichni si společně zakládali profily za pomoci třídní učitelky. Vymyslela mi moji první přezdívku, lucah. A všichni jsme tam hráli tak akorát hry.
Když jsme "konečně" měli doma internet, což bylo někdy v deváté třídě, zase jsem tam začala chodit. Původní profil byl už smazán a tak jsem si založila nový, pod jménem shannenka. Začala jsem se rozkoukávat na internetu a nejvíc jsem trávila čas na nástěnce. Začali se rozmáhat HTML kódy a různé obrázky do vizitky. A já jsem byla bezradná, protože jsem taky chtěla svůj krásný obrázek do profilu a né jeden z těch, co nabízela administrace. A tak jsem vznesla žádost. Z oné dobré duše se pak stala moje první kamarádka na internetu. Byla to Amber. Naučila mě taky, jak používat HTML kódy. Prostě smazat hvězdičku.
Nakonec jsem dělala chytrou a své nabyté vědomosti jsem si nenechávala pro sebe a měnila i ostatním profilové obrázky. Jednou z nich byla Peta21 (již skončený blog). A pak jsme všichni machrovali s obrázkama, vkládali na nástěnku různé nové fotky a k nim dávali i kódy, aby si je mohli zkopírovat i ostatní. Spousta nástěnek se jmenovala ve stylu "Kdo mi udělá vizitku", "Udělám vám vizitku" apod. Záviděla jsem všem ty barevné blikající vizitky (profily), ale byla jsem nedůvěřivá a nechtěla nikomu svěřit heslo. Takže jsem tam měla spoustu obrázků a postupně to bylo celé o Čarodějkách. Stejně jako vizitka Piper21 (Alík)/Crazy-Hilly (blog) alias prostě Peti. Všude bylo spoustu blikátek.
Taky si pamatuju na jednu nástěnku o anorexii, kam jsem taky chodila. Jó, devítka a prvák, to byla doba... Nástěnka už neexistuje. Nebo třeba nástěnka o Dětech ze stanice Zoo... Víc si toho ale nepamatuju.
A taky první chat. To byla věc. Trochu jsem se toho asi bála. Hrály se tam různé hry a taky tam byly různé stoly typu "kdo mě udělá" a podobné hrátky.
Našla jsem si tam prostě první kamarádky na internetu. Amber, Peta21, Mandie (tu jsem znala z reálu), Albertinka a její ségra MIshlenka (tu jsem nedávno smazala z ICQ :)
V červenci 2006 jsem se pak přestěhovala sem, na blog. Po vzoru Amber. A po mně to udělala Peta21. A Albertinka psala povídky na estranky.cz. Už se asi nikdy nedozvím, jak to dopadlo s těmi lidmi, co skončili záhadně ve vodě... :)
Po zkouškovým jsem se na Alíka koukla. Na hry. Ano, já ve svém věku jsem hrála hry na Alíkovi. Nemám ráda počítačové hry, ani internetové a tohle jsou prostě hry pro děti, u kterých se ale zapotí i dospělí. A dneska jsem se tam zase koukla. A tak nějak jsme začaly s Peťou vzpomínat. A já jsem to tam začala prolízat a hledat známé profily. Už ho tam má jen Mandie, která se prý čas od času přihlásí, aby jí ho nesmazali. S Alíkem kamarádí už asi 10 let:) Našla jsem tam i profil jedné slečny, které je 19 a není správce. Jednomu správci je 17 a je to kluk. Přemýšlela jsem, že bych se taky zaregistrovala. Nakonec jsem se odhodlala a bez přemýšlení zvolila svoji přezdívku shannenka, která mě provázela několik let i tady na blogu. Profil neexistuje, ale při registraci mi to hlásilo, že jméno je obsazené. Divné. Napsala jsem jim do poradny:) A když už jsem v té poradně byla, četla jsem si dotazy. Jak jsou devítileté holčičky zamilované. A je to velkááá láska, abyste věděli:)
Chybí mi to. To bezstarostné dětství, doby, kdy mojí starostí bylo, abych na Alíkovi či na blogu ukázala obrázek nejrůznějších hereček, který ještě nikdo neviděl. Doby, kdy jsme se předbíhali, kdo bude mít nejžhavější novinky z Hollywoodu. Ano, jsou to doby, kdy jsem kopírovala jeden článek za druhým. A přesto, že toto mám už za sebou a mám autorský blog (vyhozený z autorského klubu...), nikdy toho nelituju a neodsuzuju ty holky, co to dělají. Jen v dnešní době už to je celkem k ničemu, všichni si všechno najdou. To za nás... za nás bylo pár osvědčených stránek, každá/každý jsme měli seznam svých zdrojů a vedli malicherné hádky o tom, kdo komu co ukradl. Chci se vrátit zpátky. Jenže na druhou stranu... Byla to doba, kdy jsem se uzavřela do sebe a měla spoustu věcí, které mi "ničily" život a způsobovaly psychickou újmu:)
Přihlásím se na Alíka a budu radit dětem a psát články a budu děsně chytrá a nostalgická:)

Zmordovaná a zablokovaná

5. března 2011 v 22:23 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
V minulém článku jsem tady mluvila o plese, o tom, jak se mnou kdosi při tancování udělal takový záklon, až to křuplo a jak to bolí. A máme tu pokračování. Ono to bolelo celý týden v různé intenzitě (poučka - nelehat si na břicho, bolesti to nepomůže) od ohýbání při obouvání bod přes zaklánění se při dělání culíku a hraní volejbalu až po různé akce jako ohřívání těstovin. To vám bylo fakt náročný, stát deset minut u sporáku a míchat vařečkou. To se fakt nedalo... Ještě, že tam nikdo nebyl a mohla jsem se tam různě ohybat... A nebo ve čtvrtek v obchodě, když mi něco spadlo na zem a já se pro to ohnula. Myslela jsem, že už se nenarovnám :D
V pátek, hned jak jsem přijela domů, jsem šla k doktorovi do jednoho rehabilitačního centra. Vzhledem k tomu, že byla hodina po poledni, nikdo tam nebyl. Ovšem po půlhodině, co jsem vyšla, už tam bylo lidí dost :D
"No... minulý týden jsem byla na plese..."
"A spadla jste?" Haha.
"Ne," a dala jsem se do popisování mého problému. Doktor se zhrozil. A pak si mě tam prohlížel ze všech stran, ze předu, ze zadu, z prava, z leva, úklon, záklon, předklon, na špičky, na paty a lehnout na lehátko. Začal mě tam různě prohmatávat a mačkat.
"No, tady to bolí."
"Já vím, já to tady vidím." Cože??? Hm tak jo no...
Celou dobu si se mnou povídal, ptal se na školu, obory, dojíždění, hudbu, koncerty, kapely, oblíbené jídlo, zákusky. Docela jsem se tam pobavila.
"Takže co s tím mám?"
"Jste pěkně zmordovaná."
"Aha... A to znamená co?"
"Máte to zabloklý."
Musela jsem se smát. No vážně, není to vtipný? Je.
Nebo třeba: "To vám udělal váš kluk?"
"Ne."
"To byste ho asi zabila co?"
Musím tam příští týden znova, akorát nevím, jak to udělám. Ale bolí to furt, takže asi pojedu v pondělí pozdě do školy. Páč si ten doktor chce vzít v pátek dovolenou a já to jindy nestihnu...
"Takže dneska žádný tancování. Můžete si jít na chvíli někam sednout, ale po dvou hodinách se jděte projít."
Na to jsem přišla taky, že po dvou hodinách ve vlaku se nehnu.
A ani když jsem tři minuty skloněná. Jó, prostě sranda.
A R. jsem to s radostí napsala. A s pozdravem pro manžela.
Dneska jsem se po několika měsících viděla s kámoškou. Místo v šest jsem od ní odjížděla o půl osmý. Pily jsme šáňo. Její maminka chtěla, abych jí začala tykat, že jí jsem taková blízká. Aha :D
Je krásný počasí. Jsem zvědavá, co se posere příští týden a co konečně vyjde.
Pac a pusu, příšery.