Duben 2011

Cituji 121

29. dubna 2011 v 14:20 | Slečna Zvědavá |  Cituji...

Je to přesně rok a jeden den, kdy se v této rubrice objevil příspěvek. Ne, že by utichla moje záliba v citátech, to rozhodně ne, jen jsem asi líná a navíc toho bylo dost.
K citátu...Pokud je to opravdu láska a je silná, nejvíce se projeví ve chvíli, kdy někoho ztrácíme. Často si totiž uvědomíme, jak nám na něčem nebo někom záleží, až když o to přijdeme.
Jako by se v té chvíli všechen ten cit "zhmotnil" a byl schopný dokázat cokoliv.

A já se jdu dál věnovat Cate a Willovi a pak budu muset na angličtinu. Snad se dočkám toho polibku :D

Láska, když je skutečně velká, nemusí být opětovaná. Stačí sama sobě.

28. dubna 2011 v 2:07 | Slečna Zvědavá |  Oblečky blogu
Minulý design mi vydržel půl roku. To je snad rekord. Nechápu. To asi ty pozitivní barvy:) A lenost.
Nikdo mi nový obleček neudělal, tak jsem si ho musela udělat sama. A že to dá práci něco vybrat na záhlaví... Chtěla jsem nějakou duhu. Jen nevím, jestli jsem to trochu nepřehnala... :D
Fotky tu nedávno byly, pozadí jsem si dělala sama.
Není to podle mých představ, chtěla bych, aby mezi stránkou a záhlavím byl duhovej pruh, prostě vynechávka, ale na to ted nemám sílu, tak snad zítra.

A mám i novou ikonku, po sto letech :D

Náhled:


Gute Nacht, meine liebe Liebe

27. dubna 2011 v 23:57 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
To byl ale zvláštní den dneska! Až jsem nemohla dospat, pořád jsem se budila. Nakonec jsem to vzdala a vstala dřív, umyla si hlavu, nádobí, zametla, nasnídala se, nachystala si jídlo, pití a vyrazila na praktický maturity. A svítilo sluníčko, takže jsem měla skvělou náladu. A pěkně jsme se bavily. Dneska jsme hodnotily jenom ústně, páč aby nebyl průser.Pohledy, nefungující lízátko, povídání, vzpomínání, lichotky, komplimenty, narážky, drbání, smích, smích, smích.
Z maturit jsem byla trochu znechucena. Ale potěšena, že si zase chtěly vyslechnout náš názor a že s námi souhlasí a shodujeme se. I s tím včerejším, dokonce jsme si všimly i toho, čeho si R. nevšimla.
Celý odpoledne a večer jsem hypnotizovala mobil, až se nakonec rozezvonil. Metr vysoko.
Líčila jsem zážitky o násilí, jakého se na mě opět dneska dopustila a vzpomínala, kdy jindy to ještě bylo. A protože mi paměť neslouží, dala jsem se do hledání a pročítání blogu. A začalo mě to bavit. Některý články jsem četla celý, z některých jen hlášky a nasmála jsem se tak, jako nikdy. Nechápu to.
Musela jsem se nad tím zamyslet. Teď, jak jsem to viděla všechno pohromadě. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní, přišlo mi to tak nějak "normální". Jenže on ten vztah je zvláštní. Nebo byl. A když o tom někomu povídám (dvoum nebo třem holkám z netu), všichni říkají, že máme zvláštní vztah a že ho nechápou. I mamka to říkala, a to neví ani polovinu.
V tomhle případě jsou sny lepší než skutečnst. Všechno by se pokazilo, vím to, a já radši tohle.
Celý odpoledne a večer se tu směju, úplně všemu, jak cvok, jak zhulená, kámoška mi naprosto vážně napsala, jestli jsem opilá. Já přece nepiju ;)
A mám krásný fotky. A neukážu vám je.
A a a a .... a nic :)
Včera jsem se večer koukala na Annabelle. Nějak mě to rozbrečelo. Připadalo mi to všechno tak blízký, tak skutečný, tak známý... A přišlo mi líto, že už to nemám. Mrzí mě to. Třeba jak Anna poslala ty kyty do hodiny a ten citát... Něco mi to připomíná... Lepení citátů a básniček všude možně... No nic :)
Chcete nějaký hlášky? Ne? Tak jo:)

Renatka přišla do třídy, zarazila se v půlce a na celou třídu: "Co děláte v první lavici? Já vás tam nechci!:D"
Aha:)
"Nejste ostříhaná?"
"A ona mi do toho bude pořád kecat!"

"Můžu něco říct? Jeden kluk říkal, že jste milá.." (když se mluvilo o prvácích) - To byl konec, třída šla do kolen, po mým přihlášení všichni totiž ztichli.

"Lucka v první lavici, to je to nejhorší, co se mi mohlo stát...!"
"Chtěl sem Alex s Radanem..."
"Ještě že tady sedíte!"

I'm so lucky lucky, I'm so lovely lovely...

26. dubna 2011 v 21:33 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
To jsem si teď tak vzpomněla na jednu písničku :) Jé to byly časy, když jsme to poslouchaly ^^
Jsem spokojená, přestože věci nedopadly tak, jak jsem si představovala. Jenže - co jsem si vlastně představovala? Víc času o samotě, víc povídání, víc vtípků, víc pohledů. Víc vyptávání. Sere mě, že ji nezajímám, jenže ona mě taky nezejímá :D Funny. But in the strange way. Ptala jsem se na Velikonoce, to se tak jako nabízí, na pře/stavbu, na známku BIO, na vlasy. A pak jsme jen vtipkovaly o panu ředitelovi, vzpomínaly na loňský rok, na dotazy, kritizovaly, znervózňovaly. Teda já ne.
"Měly bysme poslouchat. Já ji jdu znervóznit." A šla a stoupla si těsně před slečnu. A já výtlem.
Nebo: "Pojďte co nejblíž, ať na to vidíte..." A ona se sebrala a stoupla si tak třicet čísel od něj :D Chudák, ho to vykolejilo :D
Ale zase, ta důvěra, která do nás byla vložena, abysme udělaly hodnocení maturantů a staly se tak součástí maturitní komise... jasně, to naše hodnocení není směrodatný, ale už chápu, proč to chtěly. Protože to je safra těžký. A ty trubky ať si drbou.
Jsem strašně těžce nemocná. No fakt :D Prokrastinací tak možná no :D Mamka mě nutí, že můžu klidně ráno vstát a jet do Budějic. Tůdle nůdle. Já mám jiný povinností zítra, o kterých nemusí vědět :D
A provokovat není vůbec lehká práce, jsou to galeje. A nejde mi to :D Vyšla jsem ze cviku :/
Ale smska mohla být zodpovězena...
Tož nic, sprcha, film a hají :P

Zdrogovaná alias vysmátá

25. dubna 2011 v 23:54 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby

Poslední dobou si tak připadám. Tak zhruba od středy nebo od čtvrtka.
Můžu říct, že jsem šťastná. Spokojená.
Mám chuť všem na jejich problémy říkat "Hm, blbý, mně je fajn." Ale jsem kamarádka a mám je ráda.
Chci vést trapné noční rozhovory, u kterých létají jiskry a sporstý slova, každá věta obsahuje dvojsmysly a ironii a mezi řádky je stejně textu, jak na řádcích.
Cítím léto, chci si sednou do Mahlerova parku, cachtat si nohy v kameném jezírku a lízat šmoulovou zmrzlinu a povídat do únoru.
Chci chodit v sukni a v tílku, nosit barevný náramky, náušnice a řetízky, střídat je podle počasí a nálady.
Chci pomoc kamarádce s balením od toho debila, ale jsem moc daleko.
Chci vyřešit všechny problémy ostatních.
Chci spasit svět, udělat něco velkého.
Chci se dívat na fotky a filmy a kolem sebe a říct "Jo, tak ta je kočka." A je jen pár lidí, před kterými můžu. Proto se těším do Budějic. Je to jiná země. Těším se na květen, půjdu na Gay & Lesbian and friend night - vstup zdarma. I kdybych měla jít sama. A místo Stammtische. Jakože to je místo Stammtische.
Dneska jsme byli na výletě. Řídila jsem celou dobu a byla to sranda. Poslouchali jsme Autopohádky. Největší sranda to byla ve chvíli, kdy jsem cítila, jak se mi podmanivý hlásek víly Lesany vrývá pod kůži a já jsem jako zhypnotizovaná a vůbec nic nevnímám. Bílá za volant nepatří. Příště radši Hurvínek.
Jeli jsme na rozhlednu Křemešník. Od tý doby, co jsem tam byla na posled, se to tam hodně změnilo. Pak jsme se rozhodli, že pojedem do Kamenice nad Lipou. Vzpomínky. Kašna na náměstí - balancování po na okraji na jedné noze po několika panácích slivovice v jedenáct večer.
A kam teď? Rozdodni se - buď doleva do Hradce, nebo do prava do Pelhřimova. Tak jsem jela do Pelhřimova. Je to blíž. Došli jsme si na oběd a pak do muzea rekordů. Vtipný to bylo.Přijeli jsme domů a já hned usnula. Ale bavilo mě jen tak jet, nevědět kam, rozhodnout se jen tak.
A těším se na zítra. A teď si pustím Annabelle. Možná. A dopsala jsem *****, holku jednu bláznivou. Po dlouhý době povídka, haha.
Kiss, good night.






Chtělo by to nový design. Udělá mi někdo nějakej? Asi ne co :D

12 propařených hodin

21. dubna 2011 v 22:26 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
No dobře, ne úplně přesně, ale zní to líp než jedenáct :D
Včerejší odpoledne jsem strávila s vožením Matýska a večer se šlo do společnosti. Odcházela jsem něco před sedmou hodinou.
Na náměstí bylo plno, tak jsme se přesunuly do nedalekého lesoparku. Sedly jsme si na lavičku, vytáhly červené šumivé víno alias Lambrusco, a Bake Rolls.
Koukaly jsme, jak se v řece odráží sluníčko a jak na každý lavičce někdo sedí a chlastá.
Chtěly jsme si lehnout na deku, pustit si rádio, pít a kouřit. Deku jsme neměly, ani čas, ani cigarety. Tak jsme šly do Expres Tesca a koupily jsme si Mentolky. Zapalovač ani sirky tam neměli. Šly jsme přes náměstí a že půjdeme do Alberta. Nechtělo se nám jít totiž do žádný hospody. Ale pak jsme se zarazily u jedný herny a říkaly si, že tam by měly mít. Tak jsem tam vešla, bylo tam docela prázdno. Obsluhovala tam docela sympatická blondýnka a hned se s náma začala bavit a povídala, ať pak přijdeme. Měly jsme jiný plány, tak jsme nic neslibovaly.
Daly jsme si mentolku a pomalu došly na místo konání Stammtische. Seděly tam tři studentky, jedna byla naše spolužačka a dašlí dvě byly její spolužačky z fildy. Učitelé byly v přesile. Objevila se přítelkyně P. Takže jen jeden pohled. Bavila jsem se s E. a taky s tou další kámoškou a všichni jsme jí radily, co odepsat Stevovi a všichni jsme napjatě čekaly na odpověď, i Suska, lektorka.
No a pak nějak přišla asi krize, nuda a nevím, jak mě to napadlo, ale začala jsem si hrát s pivníma táckama. Takový to jak je dáte na kraj stolu, praštíte do toho a chytíte to. Chvíli jsem si hrála s jedním táckem a pak si toho všimla P. a měla nějaký vtipný rejpavý poznámky, tak jsem před ní hodila celej ten paklík a ať se ukáže. A ona začla. Prvně jí to nešlo, ale pak začala přidávat a skončila někde u 14. Všichni jsme ji napjatě sledovali a já musela uznat, že jí to jde. To je to Bavorsko, jak prohlásila ta její. A fakt mají asi stejnej prstýnek. Ne, že bych na tu dálku viděla, ale pamatuju si, jakej má P. a myslím, že ona má stejnej. ¨
Ony pak odešly a začaly jsme tak nějak víc konverzovat v němčině, se Suskou a s Thomasem. Nějak jsme se dostali k tomu, že nám dneska P. odpadá a Thomas se dožadoval vysvětlení, tak jsem se snažila. Fakt jsem se snažila, několikrát jsem mu to vysvětlovala, i Simča to zkoušela, protože je na tom líp než já, ale Thomas to furt nějak nechápal.
Kolem půl 12 jsme s E. odešly, počkaly se Simčou než pro ni dojel taťka a pak jsme si sedly na lavičku na náměstí, vytáhly druhou flašku a tyčinky. Bavily jsme se o všem možným, rozebíraly učitele filozofie, kterého jsme viděly a slyšely, jak se baví o svém přítelovi. A mě to tak pálilo na jazyku...
Pomalu jsem vytáhla z krabičky cigaretu.
"Když ti teď něco řeknu ... nebudeš to pouštět dál...?"
"Nikdy jsem o tobě nikomu nic neřekla."
Pomalu jsem si zapálila a potáhla. Srdce mi bušilo. Ještěže byla tma, měla jsem v sobě několik cigaret, dvě frisca a spoustu vína.
No a tak jsem to řekla. Nebylo to tak těžký jako poprví. A bylo to fajn. E. to chápe a je jí to jedno. Svěřila jsem se jí i s obavama, aby se nesebrala a nenechala mě tam sedět.
"Ty si blbá, dyť já tě mám ráda!" Ulevilo se mi. A z E. čišela euforie a nadšení. Prý má radost, protože jí nepolezu do zelí. A prý jestli mě hodně sere s tím, jak se otáčí za každýma kalhotama a nevnímá mě kvůli nim. Jen částečně.
Hodiny na radnici odbily půlnoci. Někdo procházel po náměstí. Thomas. Uviděl nás a zastavil se. Dali jsme se do řeči. A já měla otázku. Jednu blbou otázku. Kvůli jednomu cvičení, co jsme dělali víckrát. Trvalo strašně dlouho, než jsem mu vysvětlila, co myslím a stejně si nejsem jistá, že to pochopil. Náš rozhovor (jeho monolog) trval asi půlhodiny. Skočit mu do řeči chce pevný nervy a zvučnej hlas.
"Ja aber..."
"Ich hab'..."
"Das hab ich..."
Dalo mi práci dostat se dál. A E. jen seděla a zírala. A on, mluvil se mnou, ale díval se na ni. Fuck off. Vtipný :D
Pak jsme se rozloučili a my pokračovaly v pití. Dopily jsme a chtěly jít do tepla. Bylo asi 1:15. Strašně se nám chtělo na záchod. Všude bylo zavřeno. Fakt zoufalost, ve středu v Budějicích. Tak jsme se rozhodly, že půjdeme za tou slečnou do tý herny. Moc lidí tam nebylo, ale slečna byla ráda, že nás vidí a tak jsme se bavily. Přišel ještě její kamarád. Nám se s E. chtělo tancovat, a protože nám bylo od slečny barmanky Lucky řečeno, ať si děláme co chceme, třeba se tam svlíkáme, tak jsme začaly tancovat. Bylo to fajn. A pak jsme donutily i toho kamaráda, aby šel tancovat. Hra očí. Koukal na mě. Zapůsobilo to, aby tancoval, ale teď jsem to ještě potřebovala udělat tak, aby koukal na E. a ne na mě. Společnýma silama se nám to s Luckou povedlo. A pak ti dva zmizeli kdesi venku.
Seděla jsem na baru. Měla bych říct, že Lucka od začátku působila jako velice přímá holka, co si nebere servítky a je dost oprsklá. Ne drzá, ale oprsklá.
"Ty máš přítele?"
"Ne."
"Jsi lesba?"
Co prosím? Málem mi vypadly oči. A tak jsme se pěkně pobavily. Bylo to vtipný. Jen abyste si nemysleli, Lucka má přítele a tříletýho chlapečka.
A tak jsme tam tak seděli, tancovali, bavili se, pili, dostali jsme džus zadarmo a vlastně asi taky kafe :D E. pak kolem půl pátý odcházela, s doprovodem, samozřejmě. A mě Lucka řekla, žek když počkám do konce, tak mě pak odveze. Kolem pátý se vrátil doprovod zpátky, tak jsme všichni kecaly, já jsem pak nalezla na fb a musela jsem se smát. Bylo půl šestý nebo kolik, T. vstávala a já furt seděla v báru :D
Když jsme po šestý vyšli ven, bylo světlo. Projeli jsme Budějicema, venku chodili lidi se psem, do práce, roznášeli noviny a my jsme jeli tahu. Na kolej jsem přišla asi o půl sedmý. Kolejbába na mě divně koukla a divným tónem štěkla "Dobrý den". Vesela jsem ji pozdravila. Na schodech jsem potkala dvě holky. Slyšela jsem je, jak se bavily, že jdu z pařby.
Na pokoji jsem naházela všechno oblečení na židli, divím se, že nespadla, zatáhla žaluzie, sundala šperky a hurá do postele.
O půl desátý mě vzbudila uklízečka na chodbě a křik jakýhosi dítěte. Nahnula jsem se pro mobil. Udělalo se mi špatně, všechno se mi zatočilo a žaludek udělal salto mortále. Tak to nepůjde, škola nebude. Snažila jsem se usnout. Vzbudila jsem se znova před půl jedenáctou. Bylo mi divně. Vypnula jsem budík a donutila se vstát. Hlavně se najíst. Žádný prudký pohyby a předklony. Žaludek na vodě.
Dobalilaj sem si. Psala si s E. a se Simčou. Odešla jsem na vlak. V trolejbuse bylo hrozně. Na nádraží jsem potkala holky. Nemohly ze mě. Celou cestu domů jsem prospala a proležela. Dala jsem si sprchu a usnula s mokrou hlavou u mamky v posteli.
"Jestli chceš jít se mnou do baráku, máš deset minut."
Cože? Aha... hlavně, že mám mokrou hlavu... Ale stihla jsem to. Za pár minut jsem si vesele klapala podpadkama po schodech. Barák jsme předali. Je to divný.
V pondělí pojedeme s taťkou na výlet.
V úterý jsou praktický maturity. Jdeme se podívat. Schválně,co se stane. Jůůů, to zase budu moct vrhat pohledy! Zrovna jsem E. vysvětlovala, jak jsou pohledy důležitý.
No, radši to tu skončím. Stejně to píšu mega dlouho, protože u toho slintám nad videema. Uáá.

Rainbow fits you

20. dubna 2011 v 11:21 | Slečna Zvědavá |  Fotím na téma
A máme tu opět duhu. Haha. Jsou to placky, duhový, koupila jsem je v Queer eshopu.
Nejsem s tím úplně spokojená, na každý fotce se mi něco nelíbí, mám asi milion verzí.
Tady jsou tři nejlepší.

Eat the rainbow


Rainbow fits you


Bolavý den

17. dubna 2011 v 23:22 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Dneska je zvláštní den. Bolavě krásný. Na dnešek jsem spala asi pět hodin. Ale je mi fajn. Mám dobrou náladu. Svítí sluníčko. Cesta do Budějic mi nějak rychle utekla. Usnula jsem, aniž bych si to uvědomila. Křenila jsem se, cpala se koblížkem a plodila ze sebe verše. Nic jsem nevyplodila.
Dotáhla jsem se na kolej a dala se do úklidu u otevřenýho okna.
Jen nemám ráda hádky, ještě k tomu zbytečný. A rozchody. Proč se dneska všichni rozchází? A proč jsem občas jediná, kdo o tom ví? Cítím se pak moc zodpovědná. Rozejít se po pti letech vztahu, když spolu navíc bydlíte v podnájmu a smlouva je na dva roky je krutý. A když se hroutí kamarádka, která je jinak praktická s chladnou hlavou, je to zlý. Nedivím se jí. Musím jí rozveselit. Zítra jedeme do Prahy na exkurzi. Ve středu bude Stammtisch a pojedeme až do rána. Půjdeme na karaoke. Budeme se bavit.
Jsem mrtvá. Nemám referát. Nevím, kdy ho budu dělat. Musím se jít osprchovat, umýt si hlavu, oholit nohy a nachystat svačinu a sbalit fidlátka.
Chci domů k mamince. Nebo alespoň ve středu za Matýskem, pochovat si to malý tělíčko a dívat se, jak se směje a jak si hraje.
Poroučím se.

Těším se na 31. května. Bude koncert. Budu omdlévat v první řadě a chovat se jako pubertální fanynka. A taky se těším na 30. dubna, bude Carmen.


Smutné a šťastné oko

17. dubna 2011 v 1:56 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
Vyfotila jsem fotku. Sebe. Portrét. Bylo to veselý, usmívající se. Smály se i oči. Tak jsem to oko vyřízla. A jak na to koukám, zjišťuju, že to oko je smutný... Čemuž ale nerozumím.



Jsem někde mimo realitu, četla jsem si staré povídky a něco se opakuje. A taky je to většinou trapný, kromě asi jedný povídky :D

Hlava se mi točí a mozek dostal tyčí

14. dubna 2011 v 23:08 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Původně jsem tam měla jiný rým, ale to se do titulku nehodí, nejsem přece sprostá :D
Ale abych to neokecávala... Včera bylo takový líný počasí a nám se moc nechtělo na Stammtisch (hospoda s lektorama/učitelema NJ), ale já jsem měla pocit, že tam prostě musím, tak ukecala kámošku. Mrtvý jsme byly obě, ona po zumbě, já po celodenním čtení Upířích deníků z počítače a odpoledním spánku. A hlavně - šly jsme tam střízlivý! Minule jsme se už před tím na náměstí rozveselily a byly jsme fit. Včera ne.
V lokále popletli rezervace, takže jsme se tam pomíchali ještě s jinou skupinou, ale pak jsme rozmotali a srazili si jiný stoly. Jenže jsme sráželi malý čtvercový stolečky. A jak byly menší, pro soukromou konverzaci, cítila jsem, jak mi osoby, co se vystřídaly naproti mě, lezly do osobního prostoru.
Prvně naproti mě seděla jedna holčina s prořízlou hubou a vedle ní Suska, lektorka. No a pak přišla Patricia a ta holčina se samozřejmě posunula, aby si P. mohla sednou vedle ní. A tím pádem seděla P. naproti mě.
Celý večer byl... zvláštní. Ještě, že tam byla tma/šero a nebylo vidět, že se červenám. Plácala jsem nesmysly, dělala chyby. Nejhorší je, že o nich vím a sere mě to :D
Byla jsem nervózní, myslela jsem, že se mi rozskočí břicho.
A co měly kurva znamenat ty pohledy zas? Asi jsem málo trénovaná, ale prostě to nevydržím, koukat se dlouho do očí, mám pak pocit, že nemůžu dýchat a že se udusím a přitom citím nadšení v těle. To mi něco připomíná. Jenny? Žije nebo je mrtvá? A žila někdy nebo to je jen pouhý výmysl? Spíš vý/o/mluva.
Pochválení náramku, co vypadá jak lentilky... měla jsem chuť říct, že to nejsou lentilky, že to je duha. Jenže jak bych to vysvětlila, proč duha? Co by mi na to asi řekla E.? Ta mi ho mimochodem pak sebrala a nechtěla mi ho vrátit, tak jsme se tam trochu popichovaly a P. z toho měla srandu :D
A pak tahanice s focením, ale na focení mobilem bylo špatný světlo, takže to P. musela zase pěkně löschen :P
No a protože je Thomas ukecanej, dostali jsme se k mojí mamince :D A dostala jsem od P. velmi zvláštní otázku: Čekají ode mě ostatní, že budu umět německy? Nutí mě mamka? Otázky k zamyšlení. No jenže vysvětlete to, že jo. S P. se dá v pohodě mluvit česky, ta nemá problém, ale Thomas jo. Hlavně nechce a navíc byl unavenej, takže pokaždý navázel německy. A taky mluví jako prase, i s nářečím, ale to já nepostřehnu, to říkala mamka :D
Jen jsem chtěla říct, že jsem chvílema byla tak v prdeli, že jsem se culila do skleničky, míchala pití brčkem a dýchala. A byla jsem trochu zmatená.
A to až tak, že jsem chtěla psát T. nebo K. nebo jak tě mám pojmenovat :D Ale přece nejsem žádná puberťačka, co sama nezvládne primitivní situaci :D Navíc bys mi nakecala zas buhví co a pak bych byla ještě víc v prdeli, ať už v pozitivním smyslu nebo negativním, ale teď nevím, která situace je která :D

Na kolej jsem přišla po jedenácté a zpala počítač, mezítím, co jsem jedla čínskou polívku. Koukla jsem se na mail, určitě tam je něco důležitýho. Cože? Mail od R.? Mě snad šálí zrak! Jak se mám, dlouho jsem se neozvala, je se mnou snad něco? A jak bylo za barem? Rozrušilo mě to, naštvalo a zkazilo náladu. Chtěla jsem s někým mluvit, ale než jsem se někoho zasvěcenýho dovolala, uklidnila jsem se.

Dneska byla němčina fajn. Zmobilizuju vždycky všechny síly, abych byla nadšená a neunavená, aby do mě P. nemohla rejt kvůli tomu, že tam usínám. Jenže ona si vždycky něco najde:) Jsme se nasmáli, prohráli jsme jednu hru, takže jsme nevyhráli odznáček. A to se hrálo kvůli mě, protože jsem včera řekla, že chci taky. Ale já mám odznáčky od mamky, takže mi to je egal :D
Cesta na kolej byla zajímavá. Chtěla jsem to tak, ale byla jsem tak mrtvá, že jsem půlku cesty prospala na trolejbusové sedačce vedle... vedle P. Trochu jsme si povídaly. Všimla si, že jsem dneska neměla lentilky. A ta duhová tkanička na tašce je pěkná... Bože! Tohle je šílený! Hlavně že ona má v tašce duhovou stužku.
Zjistila jsem, že je z Regensburgu. Já tam zase chci! Je tam krásně! Za Anjou... Jenže Anja je buhví kdy, naposledy jsem na FB registrovala, že byla v Singapuru a letěla na N. Zéland. Pecka, fakt:)

Přišli mi dva dopisy. Jeden z Anglie, vyhrálaj sem knížku od Cathy Cassidy. Je to jen pár povídek, ale s věnováním:) A taky tam byl takovej pěknej penál. A druhý dopis byl z Prahy, z jednoho eshopu, jmenuje se na Q. Bylo to doporučeně a mamka to musela podepsat a ptala se, co tam bylo. Měla jsem chuť jí říct, že tam byla duha, ale to by asi nepochopila :D

A já bych měla jít spát. Z dnešního tahání krabic mě bolí záda. Z pokoje mám škladiště. Našla jsem fotky s Robertem Fulghumem. Zítra je naskenuju. Snad.

Mám lístky na koncert Lucky Bílý do první řady. Bude to famózní a já dostanu infarkt a maminka mě bude muset odnýst.

Jo, a v pondělí jsem měla o R. zvláštní sen. Proč mi pak vždycky, když se mi o ní zdá, musí napsat?

Návrat do dětských let

10. dubna 2011 v 22:38 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Než jsem se ale mohla vrátit, pěkně jsem si vytrpěla. Seděla jsem si tak v pátek na přednášce a pocítila jsem bolest břicha. No nic. Po přednášce jsem odjela na kolej, došla si na záchod, snědla paralen a jela na nádraží. Pohoda jahoda, výluka, nastoupily jsme s holkama do busu, usadily se a už to jelo. Dala jsem si další paralen. Opírala jsem si hlavu o sklo a přemýšlela, jak to udělám s vyzvedáváním občanky. Dvě možnosti. Buď tam půjdu i s taškama a nebo půjdu napřed domů, ale odtud už se nedostanu. S příjezdem na nádraží mě z uvažování vytrhl mobil. Volal mi taťka, že pro mě přijede na nádraží. Odvezl mě k úřadu a pak domů.
Plácla jsem sebou na pohovku. Bylo mi zle. Maminka mi vynadala, že jím paralen, když je k ničemu. Ono se to lehce řekne, ale nic jinýho jsem neměla. Odmítla mi dát další prášek (fajn, rozmezí hodiny je asi fakt málo) a uvařila mi čaj. Ségra mi donesla deku a prášek a taťka mě litoval.
Rodiče po obědě odjely a já jsem se přestěhovala k ségře do postele. Mluvila jsem, mlátila do postele, nadávala na všechno, na zrcadlo, byla jsem zoufalá. Bolest se nedala vydržet. Začala jsem běhat po bytě. I králík z toho byl vyveden z míry. Pak jsem přistála u segry na postely a začala brečet. Jsem vážně psychicky labilní. Ségra mě donutila jít do teplý sprchy a odešla. Pak jsem si lehla do obýváků a pustila si televizi, abych usnula. Bylo tam něco nechutnýho z lékařskýho prostředí, tak jsem se ani nedívala.
O půl pátý jsem konstatovala, že jsem se z toho konečně vyspala (bylo na čase, od dvanácti...) a šla na angličtinu. Když jsem se za hodinu vrátila, šla jsem si zase lehnout. A ležela až do večera.
No, předpokládám, že moje trpění vás velice zajímalo :D

V sobotu jsme jeli vyklízet do baráku. Já jsem si měla vyklidit pokoj a ségra pomáhala mamce s hračkama. Jenže ouha. Daly jsme se se sestřičkou do hrabání a vzpomínaly a hrály si. Promenádovala jsem se po baráku se šiq žlutou obrázkovou kabelkou a růžovýma hřebínkama do vlasů. Vyhrabala jsem barbíny a oblečky a dala se do oblíkání. Umyla jsem jí vlasy a snažila se zbavit zlatých třpytek ve vlasech, co pocházely od laku na vlasy. Nepochopitelný. Pak jsem je narvala do papírové tašky Nikon. To si beru. Budu si hrát. A fotit. Vzpomněla jsem si na název jedné fotky na dA. Every girl had a lesbian barbie. Snažila jsem si vzpomenout, jestli jsem to taky měla. Podívala jsem se na svoje ruce, které držely dvě panenky. Tancovaly. Radši jsem je dala na hromádku.
Taky tu bylo spoustu knížek. A lego. Je potřeba z něj vyhrabat to, co tam nepatří. Vydrželo mi to asi hodinu. Vyházela jsem všechno, co tam nemělo co dělat a stavěla jsem pevnost pirátovy a lodičku námořníkovi. A taky Zahrádku s bazénem. Holčičí lega jsou fajn. Odvezly jsme si je s sebou. Budeme si hrát.

To dojíždění mě už přestává bavit. Teda spíše výluky. A hlavně si po příjezdu připadám tak nějak sama. Ve čtvrt na šest jsem se rozloučila s taťkou a čekala na nádraží. Nastoupila jsem do autobusu a celou půlhodinu jsem si psala s jednou Francouzkou. Wanna know my desires? Přestoupili jsme do vlaku. "Je tu volno?" Dál nic. Ticho. Teda né, že bych se chtěla vybavovat. Dala jsem si sluchátka a poslouchala fejetony od Roberta Fulghuma. Musím se podívat, jestli nebude mít zas nějaké scénické čtení. Po dvou hodinách vystoupit z vlaku a čekat na trolejbus. Hele, to ja ta slečna, co s ní jezdím. Ta z povídky. Ta z Duhových setkání. Na zastávce jsem potkala její kamarádku, co s ní jela minulý týden trolejbusem. Promluvila na mě, chtěla mi pomoct s taškou na sedačku (Moc narvaný troleje...). Byla jsem zvědavá, jestli si mě pamatuje.
Nastoupila jsem a sedla si. Za mnou šla ona slečna. "Ahoj". Úsměv. "Ahoj." Sedla si vedle jednoho kluka. Poslouchala jsem jejich rozhovor. Radši jsem se otočila na druhou stranu.
Doufám, že mi příští týden už přijde ta duha.
Hlavně ty lízátka!


Miminko, alkoholové opojení, málo spánku a hodina němčiny

8. dubna 2011 v 0:38 | Slečna Zvědavá
Už je zase pozdě. Tolik se toho děje. Chtěla jsem jít spát dřív, ale pospávala jsem odpoledne.

V pondělí jsem zase šla na volejbal. Udělala jsem si čárku, rozpinkaly jsme se a když se začalo hrát, šla jsem si sednout. Prostě mě to tam nebaví.
V úterý jsem si zapomněla věci na morfologii. A venku bylo tak krásně... Tak proč tam chodit, že... Dvě hodiny jsem strávila chozením po obchodech a snažila se najít kraťasy. Neúspěch. Ani angličtina nebyla úspěch. Vylosovali jsme si město a měli připravit ve skupinkách destinaci pro vítězku miss. Ubytování, stravování, památky, místa pro trávení volného času. Bylo by to fajn, takový vzpomínkový. Až na to složení skupin. A trochu raf raf. Jó, nemám tu holku ráda. No nic.

Ve středu jsem jela zase hlídat miminko. Těšila jsem se na to. Za Matýskem zlatým. Když byl minule tak hodný. A konečně jsem potkala taky tanínka :D Dostala jsem kočár a mohla jsem vyrazit. Prý ať si ho zkusím uspat sama. Zabočila jsem do vedlejší ulice a chystala se ho pohoupat na zpomalovacích retardérech. Pustila jsem mu k tomu tu hračku, co mu tam visí a hraje uspávací melodii, prý u toho teď usíná. Jenže milý Matýsek se kroutil a nechtěl spinkat, když jsem mu upravovala čepičku, aby nevypadal jako pirát a pohladila ho, chytil mě za prst a nechtěl pustit. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsme jeli na projížďku. Konečně za nějakou dobu usnul. Měli jste vidět tu babku, co jsem potkala. Pohrdavě se na mě podívala a když mě minula, zastavila se, otočila a koukala do kočárku.
Nejvíc mě baví jezdit kolem základní školy, kde si děti hrajou v družině. Na zloděje, na písku, povídají si na dece, hrajou s míčem školku o zeď.
Za hodinu mě boleli nohy, tak jsem si sedla na lavičku a drndala na místě. A najednou řev. Ach jo. Matýsek se probral a asi mu to nedošlo, zpustil pěknej cirkus. Drncání nic, tak jsem se odhodlala k vyndání z kočárku. Bála jsem se. Držela jsem to malý tělíčko v náručí a připadalo mi to neskutečný. Takovej malej tvoreček. Ale jak pěkně umí plakat! Divím se, že vůbec popadl dech. Párkrát se uklidnil a pak zase začal, tak jsem ho dala do kočáru a že jedeme domů. Štěrk ho uklidnil. Na chviličku.
Míjela jsem nějakou babičku s kočárkem jak telefonovala se svojí dcerou a povídala: "Ne, vůbec nepláče, spinká." A kolem já s vřeštícím Matýskem.
Matýsek se nechěl nechat uklidnit od nikoho. Seděla jsem na zahradě, pila kafe, jedla lázeňskou oplatku a prohodila pár slov s manželem.
Nejúžasnější bylo, když mi Matýsek seděl na klíně. Ale pak se začal zase kroutit. Asi mu začínají růst zoubky. Jo, to bude sranda.

Přijela jsem na kolej, odpočinula si a vydala se do města. Sešly jsme se s kámoškou u Hladovýho vokna, daly si bagetu a sedly si na náměstí. Vyndaly jsme s flašku, jahodovou, pily, pouštěly si z mobilu Katušu, šly do Express Tesca, kde nic nemají, koupily si tyčinky a lízátka, seděly u kašny, fotily se a šly jsme do hospody na Stammtisch. Už tam byli ři studenti, P. a Suzka. A my s lízátkama v puse.
Ale bylo to fajn, zasmály jsme se, pobavily se, mluvilo se hlavně česky. Naučila jsem se sbírat informace. Stačí jen poslouchat a přemýšlet u toho. Ale trochu mě to znepokojilo.
Vtipkovaly jsme s P., o tom, že hodina začíná brzo ráno (v osm), že bysme to měli posunout, omlouvala se, jak minulý týden vybuchla, ale na nás to nebylo (vyjasnily jsme si to na FB) a ti, na který to bylo, tam podle jejích slov stejně už dlouho nebudou. Upřímnost. Jaj. V jedenáct odcházela a divila se, že my tam ještě zústáváme.
"Můžeme zítra spát?"
"Ne." Škoda. Už jsem si tak plánovala, že si lehnu na lavici a usnu. Vtípek:)
Byly jsme tam do konce, až do půl jedný. Než jsem došla na kolej, umyla sebe a vlasy a dostala se do postele, bylo půl druhý.
Bylo mi dobře. Ale začlo mě bolet břicho. Položila jsem si hlavu na lavici. A P. koukala, jestli jsem neusnula. Tak jsem jí řekla, že nejsem unavená. Pak jsme měli psát rozhovory, tak za náma P. zase přišla a ptala se, do kdy jsme tam byly a pak jsme se bavily o tom, že by tam taky ráda byla, ale pak by to nezvládala druhej den. Schade. Ja, das finde ich auch. Akorát jsem to řekla trochu ironicky.
Ale po tý dvouhodinovce se mi začlo chtít strašně spát. Seděla jsem v parku a usínala. Hodina literatury byla zlo, luštila jsem křížovky.

Pak jsem si odpoledne na hodinu a půl lehla, nasvačila se a pustila si Odcházení. Dělala jsem u tho nějaký cvičení na angličtinu. Vzdala jsem to. Ozvalo se břicho. Vzala jsem si prášek. Usnula jsem u toho a vzbudila se zpocená. Vtipný. A měla bych jít spát.
Třeba budou fotky. Až znásilním foťák a dám je sem.
Objednala jsem si duhu. Placatou. Doufám, že až přijdu zítra domů, bude tam. Nechci čekat další týden :/
Kiss, sweet dreams.
Spěte sladce, koťata.

Nakreslím si duhu na čelo a svět bude hned jednodušší.

3. dubna 2011 v 23:26 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Uživatelům Adam ***, TýnuLi *** a Jana K *** se toto líbí. Zobrazit všech 7 komentářů.
Tak si to rozeberme. Slečna to pochopila. Zřejmě to pochopil i mladý muž, možná už si konečně přečetl moje povídky. A protože on si chce taky malovat duhu, ušetřil mi dotaz, který mi v hlavě hlodá už ... už nějaký ten měsíc. Ale pochopila to i ta druhá? Může to vůbec "obyčejný" člověk pochopit? Bere to "jen" jako duhu, co se objevuje na obloze po dešti, nebo to bere jako DUHU? Bůh ví...


Přes mail jsem se pohádala s R. Když jsem to pak někde vyprávěla a prozdradila, že jsem jí napsala, ať si trhne nohou a že už jí nenapíšu, koukaly na mě s otevřenou pusou. Já že jsem tohle napsala? No, vlastně to nebylo tak dramatické. Byl tam smajlík. Ale to už jsem neprozdradila. Proč tam ale byl ten smajlík? Že by přece ještě trocha té úcty a uznání? Ano. Ale odpovědí to zabila.
Ve čtvrtek se mi rozezvonil telefon. Na displeji se objevil avatar. Cože? Ona mi volá? Panebože, co chce?
Zkrátím to, nechce se mi to po 150té popisovat.
Jste v sobotu doma? Mám pro vás nabídku. Z oboru. Ale není to na podpadky. Obsluha za barem. Ne. Na metalovým koncertě. No to už vůbec ne. Ale není to v JI***. Ne. Vy se vzdáváte? Vy se něčeho vzdáváte? To přece nejde! Vy chcete přece vždycky všechno pokořit! No a co, proč bych se nemohla vzdát. Stejně se nevyznám v alkoholu. Víte, ty flašky jsou popsaný. Ne. Tohle není pro mě. Kdyžtak mi dejte vědět, kdybyste si to rozmyslela. Hm.
A proč mi to nabízíte vy? Protože o tom vím a vy jse byla první, kdo mě napadl.
Jediná normální věta. Štěkací rozhovor. Řekla jsem to mamce a to byla chyba. Ještě se svojí kamarádkou do mě hučely. Psala jsem sestřence, ať jde se mnou. Bohužel byla v Praze. Volala jsem kámošce. Prý je to na mně. Napsala jsem smsku. Mám ještě šanci, když jsem si to rozmyslela? Já nikoho do háje neposílám a nikoho neodsuzuju. A tak dál. Pán organizárot byl v telefonu sympatický.

Večer jsem šla ke kamarádce. Má nové koťátko. Pily jsme rum s kolou. Hrály si s kočičkou. Fotily ji. Koukaly na televizi. Jedly chlebíčky. Kecaly. O půlnoci jsme šly spát. Poprví jsem spala s někým pod jednou peřinou. Byla to sranda. Kotě bylo hodný, přestože to byla jeho první noc v novým bytě.
Ráno jsem šla k zubařce. Odpoledne jsem jela vyklízet do baráku. K večeru za mnou přišla kámoška. Slíbila, že na kolej přijede v neděli, ale jsem tu sama. Byla to docela sranda. Chtěla jsem u tatky přespat a docela jsem se na to těšila. O půl dvanácté jsem musela taťku odvíst k nám. Odehrálo se tam drama. Takže jsem spala doma.

V sobotu jsem šla do divadla podívat se na jednoho "kamaráda". Zase jsme se sešly ve stejné sestavě. Já, spolužačka, spolužačka/spolubydlící a její nej kámoška. Asi už to je tradice. A pochopitelně tam zase byla půlka gymplu.
Chvátal jsem domů, abych se najedla. Přijel taťka. Jeli jsme pro kámošku. Jeli jsme na místo koncertu. Náš bar byl ve sklepě jménem Peklo. Byla to sranda. Zastydlí puberťáci ve věku mého taťky s dlouhýma vlasama. Metalový koncert. Pili třešňovýho jelzina. Taky rum, vodku, zelenou a hruškovici. Nikdy jsem neměla tolik panáků. Byli jsme na vesnici. Malý panák za 10 kč, velký za 20. Hruškovice za 15 a 30. To vás pak klidně zvou. Klopila jsem to do sebe a zároveň nalývala. Taky jsem měla pivo a dvě vína s kolou. A trochu matonky. Byli tam i puberťáci. Nebylo jim 18. Ale přišli ožralí. Bavily jsme se. Slečna z horního baru se o nás pěkně starala a byla s ní sranda.
Vydělalaj sem si peníze. A dneska jsem zjistila, že mi tam vypadla peněženka a brýle. Haha. Taťka pro to musel jet. Pak mi volal, že tam nejsou žádná peníze. Mělo tam být d o s t. Rozbrečela jsem se. Za chvíli volal, že peníze tam jsou, že se přehlídl. Spadl mi kámen ze srdce.

Dopoledne jsem strávila se ségrou a její bývalou kámoškou ze základky, co u nás byla celý víkend. Je to můj andílek. Ale už není tak blonďatá, jako když byla malá. Oběma jsem jim udělala zaplítaný copy a nafotila si je. Segra mi kradla oblečení. Nemůžu najít svoje kraťasy.

Měla bych jít spát. Asi půjdu na devátou. Možná se ještě na něco podívám. Až uklidím a umeju nádobí, abych si měla do čeho udělat ráno kafe, i když tu mám ještě jeden hrníček.
Je krásně. Ve úterý bysme mohly jít fotit. Ve středu budu zase vozit mimí. Večer si jdeme sednou na náměstí a vypijeme flašku jahody. Pak půjdeme za lektorama do hospody. Abysme nedělaly takový trapasy jako minulý týden. Musíme tam jít, slíbila jsem to Duze. Haha.