Červen 2011

Soumrak nad blogem a Be pride

21. června 2011 v 1:44 | Slečna Zvědavá |  Já fotografka
NIkdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Teda, napadlo. Ale nemyslela jsem si, že budu tak klidně reagovat. Je mi v podstatě fuk, co si tu o mně kdo přečte, vždyť co, není tu nic špatnýho, trocha sprostých slov a pravda, odhalení procesu. Nic víc, nic míň.
Chceš mi ublížit? Takhle to nepůjde. Víš milá A., tím, že budeš mojí adresu rozdávat všude možně a rozhlašovat o mně buhví co, ať je to sebevětší pravda, škodíš sobě. Myslela jsem si o tobě, že jsi docela chytrá holka. Asi jsem se spletla.
Moji nejbližší o mně stejně vědí pravdu a podporujou mě. Nohy podrážíš sama sobě, ne mně...


Fuck me harder, you stupid life!

11. června 2011 v 0:05 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
To je už tak dlouho, co jsem napsala poslední článek... Teď koukám, že jsem slíbila fotky z koncertu, zápis z koncertu... Za měsíc už si to asi nebudu pamatovat... Mám tu spoustu fotek, co bych vám ukázala, spoustu věcí, co bych řekla. Ale nemám čas. Nestíhám. Jsem hloupá, všechno nechávám na poslední chvíli, při učení čumím do zdi, pletu si zaplýtaný copánky, stříhám si nehty, vybarvuju si to, zkoumám stránky, prohlížím si otázky, plánuju si, kterou se naučím jako další, vařím si čaj s medem, vařím si kafe, jím, myju nádobí, koukám z okna, větrám, něco hledám, vypínám, zapínám, učím se, čtu si skripta a zjišťuju, že myšlenky mám někde jinde.
Nemám sílu, nemám chuť, nebaví mě to tu, radši bych byla v Budějicích, chodila po hospodách, smála se, dělala si srandu z kolemjdoucích, odpálkovávala kluky. co za náma lezou, pobaveně se smála. No dobře, klidně budu i doma. Strašně ráda bych si lehla a sledovala Kutila Tima, hned potom Přátele a hned potom Gilmorky. Ale nemůžu. Televizi nezapínám. Strašně ráda bych se věčer dívala na Sběratele kostí, na Comeback, na Hádej kdo jsem, Nikdo není dokonalý. Klidně bych se dívala i na Šeredu.
Strašně ráda bych si u babičky vytáhla to starý lehátko, co se pode mnou prohybá a četla si knížku. Mám tu dva rozečtený Robrety Fulghumy, chtěla bych přečíst i jeho zápisky, co jsou na internetu, chci dočíst i Není římského lidu, co jsem začala číst někdy v dubnu, chci dočíst i Bis(s) zum Mittagsstunde, co čtu zase už asi půlroku.
Chci konečně nafotit sérii fotek s panenkama Barbie, co jsem si donesla na konci dubna, chci si hrát s tím legem, co jsme sem přitáhly.
Chci jít na dopravní hřiště na brusle, třeba i někam s taťkou jet.
Chci v červenci navštívit všechny ty kamarády, se kterými jsme si to slíbili. Jen nevím, jestli to ještě platí.
Chci už mít pokoj.
Chci dopsat tu básničku, co jsem včera začala, ale o který ani nevím, o čem by měla být, protože vlastně nevím, co chci. Teď to zní dost absurdně a jako paradox.
Chci si kurva najít holku. To jen tak na okraj.
A teď, když jsem se vypovídala, půjdu spát. Mému chození spát předchází dlouhé rïtuály. Zvlášť teď doma.
Dám si sprchu, někdy (haha) si i umeju vlasy, občas je zapletu do copu (dneska ne, zítra se mi to nehodí), namažu se krémem a pak se namažu samoopalovacím krémem. Nesnáším to, jsem proti tomu, jenže hele... Mamka se párkrát namazala a byla víc hnědá než já, a to jsem na sluníčku strávila x hodin. A navíc, já jsem pak jak rak, červená, a pak to zmizí a zase jsem světlá. Nikdy nezhnědnu. A taky, často, třeba o volných hodinách, jsem se opalovala v kraťasech, takže když si ted vezmu plavky, jsem divně opálená. (Takže jsem se v úterý zpálila po okraji plavek, sranda) No a tak jsem se v úterý večer prvně namazala, jakože jen ty nohy. Ale když už jsem v tom byla... Takže teď jsem krásně hnědá, poprví v životě a nemůžu se na sebe vynadívat.

Die meisterhafte Provokateurin

1. června 2011 v 0:57 | Slečna Zvědavá |  Když neudržím jazyk za zuby
Události posledních dní jsou, řekněme, rychlé. Rychle mění směr, náladu, pocity, jsou nestálé.
V neděli odpoledne jsem měla sen, o někom se mi zdálo. Pak otevřu email a tam zpráva od té osoby. Srdce si div neudělalo letecký den a nevyletělo mi z hrudního koše. Musela jsem si to přečíst dvakrát, abych to pochopila a po třetí si najít neznámý slovíčka. Musela jsem okamžitě vypadnout z bytu, abych přemýšlela a nenapsala kravinu. A pak jsem celý večer dělala všechno, jen abych nemusela odpovídat. Trvalo mi hodinu, než jsem cosi sesmolila.
Pondělí dopoledne jsem si krátila čekání na mail tím, že jsem napsala R. Joo, jsem prostě vtipná (hláška dnešního dne, fakt). A pak mi zas skákalo srdce, a pak zas hodina odpovídání. Zjistila jsem, že to není tím, že píšu německy. Trvalo mi to i česky. Takže jsem to kombinovala. Ono totiž nic se těžko překládá.
Pak mi přišly dva maily najednou. Musela jsem se smát. A pak při čtení toho pro mě důležitějšího, v tu chvíli, jsem se musela taky smát. Co udělá jeden vtípek na FB, když se dáte s někým do vztahu. Jaký to může mít následky a co to může rozjet. Co udělá jiný chybný úsudek a kam až to vede.
Ale bylo fajn dozvědět se, jak se na to druhá strana dívala od začátku a jaký to pro ni bylo.
Smála jsem se.
Napsala jsem dlouhou odpověď a přišel mi vytlemený smajlík, kdy že mám dneska ten test a jestli nechci jít na kafe. Souhlasila jsem. Maminka mě v tom podporuje. Jen mám dostudovat.
Sakra ale o nic přece nejde.
Takže jsem napsala test, šla se nervovat o dvě patra výš, abych si tam nabila mobil, cestou ze školy jsem se zastavila u nástěnky, zjistila, že test jsem napsala (četla jsem to 3x) a šla do oné kavárny. Nervózní jak sáňky v létě. Objednala jsem si kapučíno a šla si sednou ke stolu tak, abych viděla na příchozí a vytáhla knížku.
Dozvěděla jsem se, že jsem strašně vtipná a proto se mnou ona osoba chtěla jít na kafe. Kvůli té jedné větě? Haha :D
Když o nic nejde a je to jen čistě kamarádský posezení, nebo prostě na kamarádský úrovni, proč jsme šly dál od školy, kde se nestahujou studenti a kde nás nikdo neuvidí? A proč by nebylo dobré, kdyby nás někdo viděl, jak spolu jdeme? A proč pořád vytahovat "co by kdyby" a že to mohlo špatně skončit? A že jsme jak vrazi, co se vrací na místo činu?
Napadají mě k tomu různé citáty. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu. Člověk dokáže odolat všemu, kromě pokušení. Nic není ztraceno, pokud to samy nevzdáme. Nikdy se nevzdávej. A tak dále a tak dále. A pokud se na mě někdo bude takhle dívat, tak za sebe neručím. Jednou je nic. Dvakrát je zvyk. Einmal ist keinmal.
Ale řekla jsem, že budu přemýšlet o tom, co mi bylo řečeno. A že sakra přemýšlím. Musím přehodnoti své chování, jenže ho mám tak naučený a zafixovaný, že se neumím bavit normálně. Teda umím, ale jsem nesvá. A slíbila jsem, že přestanu provokovat. Když ono mi to prý tak jde...! Jakože hodně. Moc. Jsem v tom dobrá, chápete? Jsem v něčem dobrá. Můj pohled zapůsobil jako blesk, rána, to jsem přece nemohla myslet vážně. Jo, myslela a bylo to tu. Chachá.
Takže jsem dneska přežila test, hodina čtení knížky a poslouchání nervózních lidí, co dělali státnice, prima kafe, fajn mirinda s Evčou, protože měla narozky, cesta domů, co rychle utekla, děda a venčení toho dravýho psa, pak jsem šla taťkovi naproti do práce, do města, domů, najíst se, oblíct se a koncert Lucky Bílý. O tom zas někdy jindy. A taky jsem se konečně seznámila s jednou paní, kterou znám z fóra, jednou jsem jí viděla na křtu vánočního CD, pak přes maily a FB a teď, taková náhoda.
Jdu spát, zítra nevstanu. Jedu do Budějc, hlídám Matýska a večer oslava s Efčou. A čtvrtek? Čtení švabachu, hej hou :D Paní z koncertu mi teď napsala, že dojela, sláva, už jsem se začínala bát.
Takže opravdu,
bonne nuit
gute Nacht
good night
xxx