Když neudržím jazyk za zuby

Tak strašně bych chtěla mluvit...

28. ledna 2012 v 22:30 | Slečna Zvědavá
Tak jsem napsala pár řádků a zase je smazala...
Měla bych jít spát a nechodit na internet.
Kleopatra byla krásná. Gábina zpívá nádherně, až běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže.
A pak, na začátku druhé půlky, nastaly technické problémy. Zasouvací plocha jeviště se nezasunula. Zůstala tam díra. A Kleopatra ustupovala dozadu, až se najednou propadla, zkácela se. V divadle bylo hrobové ticho, sálem přeběhla němá hrůza, lidé se nadzvedávali na svých sedadlech. Za chvíli se na jevišti objevila bohyně Isis a bůh Jupiter, aby odehráli svou scénu. Odešli a zase nastalo ticho a čekání. Isis se vrátila s mikrofonem v ruce a prosila o strpení a pochopení, než se to opraví. Místo, kde podlaha nefungovala, překryli nějakými deskami. Pak se vrátila zase Isis a oznámila pokračování. Když se pak objevila Kleopatra, přivítal ji bouřlivý potlesk.
Líbilo se mi to, moc, bylo to úžasný, ale nebyla jsem nadšená. Chyběla mi ta euforie. Nevím, co bylo špatně.
No nic.
Nemám náladu na blog.
A ani čas.
Nemám čas na nic.
A nechci ho mít.

Hovory o sexu

18. ledna 2012 v 9:22 | Slečna Zvědavá
Tak mě tak napadlo, bavíte se s někým o sexu? Především o svých zážitcích a zkušenostech? Vyprávíte někomu, jak jste si to skvěle užili, jak vám to on/ona nádherně udělal/a?
A nebo se stydíte a jen si to myslíte, případně si to píšete do deníčku?
Třeba jeden kamarád, nejlepší kamarád mojí sestry, se jí svěřuje se vším a popisuje jí to do detailů. Ještěže jsem toho ušetřena. Ne, že bych měla něco proti sexu dvou kluků, ale slyšet to nemusím. Ale prý to chlapi dělají, všichni, jak ti hetero, tak ti homo...
Já jsem nikdy neměla potřebu o tom mluvit se svými kamarádkami, jen stručně, dvěma vědama, jsem řekla, co se stalo, možná ani to ne. A to ještě navíc jen jedný kamarádce přes internet.
Ale občas o tom mluvím se svojí sestrou, což je možná divný, když je mladší. Ale není to tak, že bych za ní hned běžela a hlásila už ode dvěří "ta mi dala pusu a šáhla mi tam a tam". Stydím se i před ní.
A nebo se o tom bavíte s rodiči? Šli byste za mamkou a řekli jí, že jste se konečně teda vyspali s tou holkou/klukem? Já bych to mamce klidně řekla, ale to bych si pak přidala jak u výslechu :D Takže jsem nikdy mamce žádný svoje zážitky nevyprávěla, myslím, že jsem jí nikdy neřekla ani o jedný puse.
No nic, musím do školy, napsat zápočet. Tak se tu mějte a pěkně mi tu popište, s kým rozebíráte své pikantní sexuální zážitky, chutě a nechutě a klidně se svěřte mně :D

Pohoda, klídek...

13. ledna 2012 v 18:00 | Slečna Zvědavá
Nechce se mi nic. Dneska je totálně línej den.
Vzbudila jsem se kolem devátý, poslouchala písničky na mobilu, pak jsem zjistila, že už jsou výsledky testu z psychologie, tak jsem si šla pro ten USB krám, abych se mohla připojit, zjistila, že mám na fb zprávu, takže pěkně chat. Pak jsem se odpojila, začla něco psát, přestalo mě to bavit, tak jsem se připojila, postahovala si z mailu handouty na morfologii a udělala si v mailu pořádek. A taky zvonila pošta, takže jsem šla v pyžamu a županu dolů. Naštěstí to dneska nebyl ten vyhul, ale kámošky segra.
No a pak jsem napsala jedný slečně a psaly jsme si, dokud nepřišel pán na internet. To jsem se konečně oblíkla a začla něco dělat, jakože porovnávat pár věcí, k obědu jsem si dala dva rohlíky a když pak zprovoznil net, sedla jsem k počítači. Založila jsem na fb skupinu z Regensburgu, rozčilovala se nad logikou fb a pak jsem si zase psala s tou slečnou, se kterou si píšu ještě teď a ještě s jednou.
Takže jsem neudělala nic. A to bylo plánů... Kdyby nebylo venku tak hnusně, možná jsem vylezla a vyřídila, co jsem chtěla.
Bolí mě svaly na nohou a na půlce zad, takže je to fakt vtipný.
Měla bych se učit na final test, ale nechce se mi. Musím se učit o víkendu, protože v pondělí jedu do Budějic. Mám sice ještě dva dny na učení, test se píše až ve středu, ale nemůžu počítat s tím, že budu mít 24 hodin na učení. Taky jiný aktivity. A ve středu bych se mohla jít zas večer pobavit, po několika měsících na pinktout, když teď nejsou stammtische.
A melu tady kraviny a vůbec mi to nevadí.
Taky mám pocit, že jsem zapomněla, jak se flirtuje po netu... Vždycky mi to šlo a teď je to naprosto normální chatování :D Ale asi dobře, stejně má teď někoho jinýho :D
A taky asi ve středu praskla veřejně moje orientace :DDD Teda, oni to tak nějak vědí učitelé a lektoři, děcka asi ne. Ale řekla jsem to jednomu klukovi, co vyzvídal, co chlapi a moje odpověď, že nic, se mu nelíbila :D Chtěl slyšet proč, tak jsem mu řekla, že nemám zájem :D No a prej že když to ví tenhle, tak už to ví všichni a prej si užiju :D Tak jsem na to zvědavá :D
A taky mě lidi drbou :D Sranda :D z pár komentářů a lajků vznikne supr drb :D ještěže jen v rámci jedný malý skupinky :D
No nic, jdu tady řešit se slečnou jejího novýho přítele a projevovat upřímný zájem :D

A začínáme kolotoč

4. ledna 2012 v 14:21 | Slečna Zvědavá
Nestíhám nic. Místo toho, abych se učila, kopíruju tady chat. Haha. Nestíhám nic, musím jít vyzvednout poštu, prodloužit si ISICa, učit se, chci napsat o všech těch filmech, co jsem viděla, chci přidat všechny autogramy, co mi přišly a co se mi tu hromadí ale není kdy.
Sere mě škola, ale směju se jí. Sere mě kamarádka svou ignorancí. Včera jsme měli v jednu hodinu psát test. Aspoň si to všichni mysleli, že ho budeme psát na semináři. Ale ne, on povídal, že si ho napíšeme na přednášce. To znamená ve tři hodiny. Jenže ve dvě už jsem měla něco domluvenýho. Tak jsem to zkusila, že ve tři máme jinou hodinu, kde musíme být. Poslal mě do prdele. Mám pocit, že řekl něco jako screw the lesson. A nebo skip? No nevim. V každým případě se docela utrhl. Nevrlej nadrženej Iro-Američan. Ona kamarádka mi smířlivě povídá: No tak tu zůstanem a budem se to ještě učit. Byla jsem vytočená už tím, že přišla na tuhle hodinu a na ne tu pozdější, kam chodí a vytočil mě ještě ten šašek, takže jsem se pěkně utrhla, že já tam rozhodně na nic čekat nebudu, že jdu pryč, že už něco mám. Neřekla ani slovo, kam jdu, s kým jdu, nic.
Do třídy jsem pak vešla v 15:02, poslední, i učitel už tam byl a to chodí pozdě. Držela mi místo a řekla mi, kde jsem. Nestíhám. Nic. Fajn. Stejně se to neučila, říkala. Mám pocit, že to ode mě opisovala. A pak vypadla beze slova. Sranda :) Dneska povídala, že byla nasraná kvůli tomu testu. A mně to je vlastně jedno.
Za chvíli další test, jeden už jsem dneska splácala. Tohohle se bojím. Zklamání. A tak. Měla bych si přečíst svoji poslední slohovku, protože zřejmě budeme psát něco na podobný téma.A slovíčka? Na ty seru, stejně tam budou jiný. Prý to je těžký. Chm, sranda. Ježiš teď jsem se vynervovala :D
Ještě si chci cestou koupit nový náušnice, když mi je někdo o vánocích zničil. Ale to už je celkem asi fuk.
Gotta go, bye.

Hezké povánocích

29. prosince 2011 v 20:31 | Slečna Zvědavá
Užito? Přežito? Jak u vás? U mě chaos. Nemám čas. Haha.
Balení do krabic, nošení krabic, vynášení krabic, vybalování krabic, stavění nábytku, montování postele, žádný internet, žádná televize, žádný dveře, žádná kuchyň, konečně televize, kterou stejně nesleduju. Vybalování, uklízení, třízení, vyhazování, mobil přirostlý k ruce, kontrola mailů a zpráv na fejsbůku, balení dárků, rybí kosti, štědrovečerní večeře v devíti lidech, náročné rozbalování dárků, kosmetika, ponožky, cestovní taška, třička s výstřihem, další šátky, knížky, diář s citáty, místo dveří krabice, na zdi duha, hádky, křik, pláč, zničená naušnice, polička (prý), oběd v restauraci, příbuzní, psoterapie, hodiny chatování, uklízení pokoje, focení pokoje, učení, uklízení, balení, drhnutí, chat, třičtvrtě hodinový hovor, nošení krabic a tašek, čtení povídek, které jsem celý semestr ignorovala, morfologie, a ted si napustím vanu a půjdu tam s tou hloupoou morfologií. Po dvou letech. Yeah.
Taky bych si chtěla číst, ale nemám nárok.
Tak já zas jdu, net je přes usb a už je vyplácáno víc jak 50%. Těším se do Budějic. Chtěla jsem jet v neděli večer a v pondělí jít do Möbelixu a vyřídit všechny průkazky a kartičky, ale musím v pondělí na magistrát kvůli občance a to bude na dlouho. v úterý test, na který nic nemám. Středa dva testy, čtvrtek asi taky, pátek jeden. ¨
Jela bych tam už teď, ale nechci nechat mamku na silvestra doma samotnou. Adieu, stejně tu nikdo není. A nikdo to tu nečte. Pchá.

Ten klidný vánoční čas...

23. prosince 2011 v 13:36 | Slečna Zvědavá
Tento týden byl velice plodný na zvraty a obraty, až mi z toho bylo zle, několik dní se mi motala hlava, až se mi občas pohnul svět, třásly se mi ruce a srdce mi bilo zrychleně. Byla mi buď zima nebo teplo.
Nechci, aby se šířily drby o tom, že na někoho koukám zamilovaně, nechci, aby mě někdo řešil, nechci, aby kvůli tomu byly problémy, nechci vidět toho kreténa, kterýmu údajně strašně lžu a spřádám intriky a pomlouvám. Nechce nás učit a tak si došel za vedoucí katadry. To šlo rychle. Už nás mít nebude. Jenže já vlastně nic nevím, takže se nemůžu ani rozčilovat. Holka, o který jsem si myslela, že je fajn, mu asi donáší. Johohó, mám pocit, že naposledy jsem se před ní ovládala a mírnila a nebyla moc sprostá. Ještěže bydlela jinde. Haha.
Všechen ten třas zmizel, když jsem se dozvěděla, že nás učit nebude. Středa byla fakt nejhorší dopoledne. Nejhorší den. Spala jsem odpoledne dvě hodiny, ani jsem pak nešla do školy na poslední hodinu.
Přijela jsem domů, najedla se a jela uklízet do bytu. Byly jsme tam do půl druhý, pak jsem hodinu kecala se segrou, spát jsem šla po třetí.
Včera vstávat o půl osmý, balit, sraz s kámoškou, pak na střední za R., pěkně jsme si popovídaly, řekla jsem jí, proč nemám a nechci přítele, řekla, že nemůže říct, že by jí to překvapilo (prý to věděla, haha. Asi jo) a že všechy v sobě máme něco bisexuálního. Jistě, jinak by to nedošlo "tak daleko". Haha.
Odpoledne velkej úklid v bytě, nemohla jsem se ani narovnat a usnula jsem na zemi v sedě. Skoro, kdyby na mě segra nepromluvila. Vyhazování kartonů, zametání, vytírání, nošení krabic, drhnutí fleků od barvy.
A spát. Ráno o půl sedmý budíček, balit, v osm přijeli stěhováci a před dvanáctou odjeli do bytu. Šla jsem si koupit kebab. Příště si nedám pálivou omáčku. Shořela mi držka.
Asi hodinu jsem se schovávala za krabice, aby mě nikdo neviděl a abych mohla psát zprávy. Mamka mi málem hodila mobil z okna, jak byla naštvaná :D
V hlavě mi to šrotuje. Budeme odvážet zbytek věcí. Pak vybalovat.
Asi nebudu mít net. Asi se poseru z učení. Asi bych to měla vypnout, než přijde mamka.
Zítra Vánoce u tety. Nemám zabalený ani dodělaný dárky. Jsem ráda, že vím, kde je mám. Haha. Asi mi hrábne.
Bolí mě záda a ruce a nohy. Snad stokrát jsem vyšla ty pitomý schody včera. A ještě mě to čeká.
Pac a pusu.

Zu viel Stress

13. prosince 2011 v 18:42 | Slečna Zvědavá
Asi se z toho zblázním. Mám pocit, že musím v hlavě udržet spoustu myšlenek a na nic nesmím zapomenout... Na dnešek jsem měla přečíst povídku na Irský reálie, vypracovat k tomu otázky, moc jsem tomu nerozumněla, bylo to o občanský válce v Irsku, pak jsem měla přepsat kazuistiku, dopsat tam charakteristku a pak ještě si nachystat na ty reálie prezentaci knížky, co jsem četla a na kterou jsem psala seminárku. Čekání na Godota. To jsem si napsala už včera ráno, protože jsem věděla, že pak nebudu stíhat. Stručný obsah a filozofii, kterou jsem si nechala prozradit, ale musela jsem si to přeložit z němčiny do angličtiny.
Šla jsem si vytisknout tu kazuistiku a zjistila jsem, že jsem zapomněla na referát na literaturu, který musím odevzdat písemně. O volných hodinách jsem dodělala otázky k povídce a zase letěla do školy, odříkat si referát. Zeptal se mě na to, nad čím jsem celou dobu přemýšlela a na co jsem nepřišla, ale jak jsem stála před tou tabulí, došlo mi to a kupodivu jsem se trefila. Mobil mi zase přirostl k ruce, celou psychologii a reálie jsem propsala. Dobrý poslouchat anglický referáty a psát v němčině. Letěla jsem si vytisknout referát, paní už mě zná, jsem tam minimálně jednou týdně, takže už střídám dvě copy studia. Pak ještě fotku, ale protože jsem četla mail a nekoukala na to, jenom jsem to odklikala, nevšimla jsem si, že se mi to tam nevešlo celý. Tak nic no...
Vyčerpaně jsem na koleji dokoukala film Zkažená úča (sračka, ale smála jsem se) a pak si nechala sdělit nejnovější díl místní telenovely. Fakt lepší než Divokej Anděl. Ale bez detailů, stejně bych si prý myslela, že jsou nechutný.
Dala jsem se do přípravy další prezentace na zítra, pro změnu v němčině, pak jsem volala mamce, abych se domluvila na zítra, jede sem na seminář a doveze mi nějaký věci.
A pak si musím nachystat, co budu říkat v tom Německu a dojít to zítra vytisknout. A taky mapu Regensburgu. Na to se chystám už víc jak týden...
No a myslím, že budu moct jít spát. Jsem nervózní, bojím se, že něco zapomenu, že to tam nezvládnu, nebudu se mít s kým bavit, něco se stane, celý to proprší (protože asi má), potřebovala bych se opít, ale to bych ve čtvrtek ráno nevstala, takže zítra pěkně kofola.
No, ještě si musím dojít zítra nakoupit něco k jídlu, a taky kofolu, protože z bylinek nikdy nevzejde nic špatnýho.
A mně se nic nechce. Haha.
Přišel mi nějaký autogram, ale mamka nepoznala, kdo to je, takže mi to zítra doveze. Ale je to jen PP ze SFM. Neva :)
Jdu pokračovat. Mohla bych si stáhnout TBBT, na odreagování :D

Jsem nejlepší, fakt...

8. prosince 2011 v 19:26 | Slečna Zvědavá
v dodržování svých předsevzetí. Ve středu jsem se nechala celý den přemlouvat, abych šla na Stammtisch. Nedala bych se, ale pak kámoška řekla, že jí tam přijde vyzvednout přítel, což jsem si nemohla nechat ujít, protože jsme si všichni dělaly srandu z toho, že měl jako jméno Sajrajt.
Prezentaci jsem včera úspěšně dodělala, dokonce ještě před tím, než jsem šla do školy, přišla jsem o půl šestý, doupravila to a poslala holkám ke kontrole a kritice. Najedla jsem se, přečetla si odpověď od tý jedný a vyrazila do toho vichru a sněžodeště.
Potkala jsem se s jednou holkou, co šla na stejnou akci jako já, tak jsem aspoň nešla sama. Přesně, jak jsem čekala. Neměla jsem si s nima moc co říct, ale zjistila jsem, že ta jedna je bývalá nejlepší kámoška mojí bývalé spolužačky a jeden kluk má za tetu učitelku, co mě učila na střední. Svět je malej.
Po nějakým tom alkoholu se to rozběhlo, ale všichni jsme byli mrtví. Dokonce jsme si ale zahráli prosociální hry.
O půl desátý jsem odešla, přestože jsem ještě nedohrála, protože jsem to slíbila kámošce a už jsem se těšila. Chvíli po tom, co jsem si sedla a prohodila pár slov s kámoškou, přišel ten její přítel. Tak jsem si s ní prohodila židli, získala tak nejlepší místo jaký jsem mohla a všichni jsme byli děsně spokojení.
Domu jsem jela výjimečně trolejbusem, "už" o půl dvanáctý. Doupravila jsem výhrady k prezentaci a chatovala a jedla salám. A vedla monology.
Nesmím lidi posílat do háje. Ani ze srandy.(Na každém šprochu, pravdy trochu...). Omluvila jsem se, ale stejně jsem měla výčitky, i kvůli svýmu chování.
Do školy jsem se rozhodla, že dneska nepůjdu :D
Vzbudila jsem se po devátý, přitáhla si k posteli noťas a zapla fb a chatovala. Domluvila jsem si na třetí hodinu sraz a do tý doby jsem stihla jen snídani, sprchu, oběd, naházet něco do wordu na referát, dojet do vytisknout a proběhnout obchod, dojet zpátky na kolej a zas jít.
Pecka.
Přišla jsem v pět, ležela na posteli a vzpamatovávala se. Klepala jsem se ještě pěkně :D Aspoň že fleky ve výstřihu mi zmizely :D Chtěla jsem panáka, ale alkohol na koleji nevedem (ježiš ted vidím, že tu má kámoška nějakou ozdobnou flaštičku s nějakou lihovinou :D), tak jsem si dala hroznovej cukr. Pomohl. A jela jsem do Tesca, koupit si kafe a mamce dárek. Nikdy jsem tam nebyla a ani jsem nevěděla, kde to vlastně je. Zpáteční autobus už nejel :D Ale bylo to kousek, moje kafe v obří slevě samozřejmě vyprodaný, tak jsem si vzala jiný skvělý, mamce koupila k svátku osm malých lžiček (doufám, že nám zas nezmizí) a sobě chipsy a šla jsem procházkou zpátky.
A zavolala jsem ježíškovi. Ježíšek mi to samozřejmě vymáčkl a hned mi volal zpátky.
"Ahooj... je tam Ježíšek?"
"Je tady Ježíšek..."
"A má Ježíšek zítra čas?"
Takže jdeme zítra s Ježíškem do města.
A já bych se mohla převlíct, najíst se, přečíst si referát na hlas a vyškrtat slovíčka a odepsat kámošce, že její úprava mojí prezentace se mi vůůůbec nelíbí, ale to samozřejmě nenapíšu a pak si musím sbalit a chci se kouknout na ten film, protože mám zítra referát na knížku, tak to zkouknu ještě z českým dabingem.
A poslední dobou jsem si oblíbila monology a taky hovory se zrcadlem. Haha.

Čas jako nedostatkové zboží

7. prosince 2011 v 11:01 | Slečna Zvědavá
Koukám, že jsem ještě nenapsala o mém výletu do Prahy na Robina Hooda. O včerejším koncertě Ivy Marešový ani nenapíšu, protože jsem tam nešla. O víkendu jsem se rozhodla, že tam nepůjdu, v pondělí jsem dostala vynadáno (v uvozovkách) a po večerním koncertě No Name na náměstí a zlepšení nálady jsem se rozhodla, že tam půjdu. A tak když jsem se včera večer chystala ven, vzala jsem si s sebou i foťák. Ale za hodinu a půl jsem měla zkaženou náladu a poslední, po čem jsem toužla bylo jít do toho zakouřenýho pajzlu prodírat se množstvím lidí a poslouchat melancholický folkový melodie a utápět se v depresi. Takže jsem jela na kolej a vynadávala se do wordu a do zdi.
Měla bych dělat prezentaci do Německa. Moc se mi nechce. Nechce se mi proto, že pro slepičí kvoč. Potřebovala bych den volna od života. Mám rozporuplný pocity. Čekám, až mi na fb blikne zpráva, ale zároveň nechci s nikým mluvit. A tak píšu statusy, o kterých vím, že na ně někdo zareaguje. Jsem trapná. A ubohá.
Dneska nepůjdu na Stammtisch. Jsem se rozhodla. Poprvý od půlky října. Doma ale sedět nehodlám. Půjdu na sraz Prosociálního semináře, i když si s těma lidma nemám co říct. A co. Vždycky můžu změnit názor a jít na ten Stamm, vždyť je to o pár ulic vedle. Navíc tam bude kamarádka, která musí pozvat jednu lektorku na pivo za kontrolu překladu.
Je strašně fajn být bez mobilu. Dneska jsem schválně nechala mobil doma, když jsem šla ráno do školy. Říkala jsem si, že dvě hodiny mě nezabijou a stejně mi nikdo psát nebude, akorát lezu na fb. A měla jsem pravdu, nikdo mě nesháněl. Akorát jsem měla trochu "absťák", protože když se nudím, hraju si s mobilem. Pořád jsem měla tendenci ho vytáhnout, ale on nikde.
Když nepůjdu na dneska na Stamm, neuvidím ty lidi až do odjezdu příští čtvrtek. Johó. Stejně to nevydržím a už spřádám plány na zítra. No, uvidíme, co bude. Musím to vydržet.
Tak já jdu na tu prezentaci a pouštět si naplno Moniku Absolonovou.


A nesnáším, když mi někdo říká, že se mu nelíbí, jak moc mám ráda Lucku Bílou. Takový kecy. Kvůli tomu, že si nechci změnit profilovku? Nasrat.

Hmatatelná láska

24. listopadu 2011 v 19:26 | Slečna Zvědavá
Z dneška mám neskutečný zážitek. Nehmotný, ale hmatetelný...

Ze Stammtische jsem se včera/dneska vrátila už před jednou, byla to sranda, povedl se mi skvělý přeřek, který snad nezpůsobí žádný trable, poslouchala jsem historky o jedné paní docentce, o které bych se nejdradši nebavila, ale to samozřejmě ta kamarádka nemůže vědět a pořád vyprávěla a vyprávěla.
Na koleji jsem si dala zase dlouhou sprchu, byla ráda, že jsem tam nespadla a vyčerpaně usnula. Probudila mě žízeň o půl čtvrtý, chtěla jsem se vysmrkat a spustila se mi krev z nosu. Pecka. Ráno jsem budík posunula o hodinu, dobelhala se na další přednášku, docela i pracovala, pak seminář, četla jsem si německou knížku, kterou jsem včera konečně dostala a kterou máme mít do úterý přečtenou, u toho jsem neustále aktualizovala Facebook, jako vždy, až se tam ukázala zpráva, vyměnily jsme si pár vět a jestli mám teď školu. Jo, ještě půl hodiny. A jestli nemám chuť na kafe? Kdy přesně? Za půl hodiny. A kde? Někde, kde mají hrací koutek. Okey, budu tam.
Kolem dvanácté jsem vcházela do oné kavárno-hospody a hned mi došlo, co měl ten hrací koutek znamenat. Dceruška. Pochválila jsem ji, jak je hezká a objednala si kofolu. A povídaly jsme, pozdravila jsem se s číšníkem a prohodila s ním zase pár slov. A v mezichvílích jsem pozorovala Malou, jak si hraje a jak chvíli mluví německy a chvíli česky, jak Ona na ni mluví německy, jak se malá bavila s další holčičkou co tam byla. T**i, sag, wie du heißt. Jmenuju se T**i. Ona ji vždycky řekla německy, co má říct a ona se pak zeptala česky.
Jak ji vždycky pohladila a dala jí pusu, jak jí vysvětlovala, jak má jíst tatranku, aby nebyla celá od čokolády, jak ji o něčem poučovala, jak ji měla na klíně a oblékala jí rukavičky, to bylo něco neskutečnýho. Ta láska byla hmatatelná, skoro jsem se jí mohla dotknout. Bylo to krásný, roztomilý, sladký, chtělo se mi jenom sedět a dívat se a cítit to. Usmívala jsem se a byla jsem spokojená a šťastná. Velký emocionální zážitek.
Těším se do Německa. Těším se i na tu prezentaci. Těším se na vánoční trhy, punč, nakupování, na to, až se nechám fotit, na eL kluby a nebo jakýkoliv kluby, třeba i na večeři v Indické restauraci. Těším se na vyměňování si historek.
Nesmím se těšit, protože se to ještě může pokazit.
V neděli jsem si říkala, co zbyde, když vynecháme to, co nám působí bolest. Měla jsem pocit, že nemůže zbýt nic. Ale když vynecháte polibky, zbyde vám toho ještě dost. Alespoň zatím.
Dnešní hodina němčiny byla jedna z nejlepších. Tak strašně jsem se smála. Povídala jsem vtipy. Ona povídala vtipy, narážky na našeho lektora od začátku dokonce, neustále nám zakazovala se smát, což vyvolávalo další a další salvy smíchu a pak to vyvrcholilo poznámkou o tom, že si moje spolužačka vzala Šmoulí třičko. To jsem už lehla. Ale zvládala jsem i pracovat a udělala jsem všechno.
Tak já si jdu udělat něco k večeři, i když tu nic nemám a zase pokračovat ve čtení. Knížka doslova o hovně, chlastu, zvratkách a sexuálních narážek a podobně, ale v tý němčině to není tak hrozný. Možná to i stihnu přečíst...

I'm already a bit desperate...

22. listopadu 2011 v 16:45 | Slečna Zvědavá
I don't know how long I can stand it. It's getting a bit out of control. This stupid triangle is not funny anymore. Why does he has to love me and why is it getting more passionate? Why is he so excited? I just told him that I don't like his way of complaining about other people in front of the whole class. And first he seemed to be very angry but than, suddenly, boom, and he started to be nice.
And then he says everything to her and she says it to me. She laughs and I'm furious. She likes me and I like her but the only thing we can do is to talk for hours and look forward to going to the german city. I wonder what will happen there...
It sucks that I can't look the way I do, I can't smile at him at all, because he understands that different, I cant wear the T-Shirts I usually do, because they have a neckline and then he writes essays about it. Oh, he is not allowed to write something about me and especially about the way I look like anymore. To her. I'm courious if he can make it.
I'm a bit afraid of tomorrow and I can tell it to nobody. Especially to my Budweis-best-friend. Shit.
I can just do all the essays I have to. But I cant, my head is full of all that bullshit. And I'm sleepy.
Fuck off.
Gotta go. Sleep. Or do something.

Znáte tu euforii z dlouhého chattování? Úža co?

7. listopadu 2011 v 0:27 | Slečna Zvědavá
Ale tak zase, abych toho neřekla moc, že jo...
Dozvěděla jsem se, nám v úterý odpadne konverzace, protože maminka naší lektorky umírá. Chtěla jsem se radovat, že nepůjdu do školy, ale prostě nemůžu. Ta lektorka není zas o tolik starší než já, studenti pátého ročníku si ji ještě pamatují jako studentku Erasmu. Navíc je moc milá a ve středu večer mě chválila, jak jsem jediná v úterý spolupracovala. Ale to je tajná informace.
Co ale tajnýho není (prý) je upírská historka (nijak nesouvisí s chattem. A píšu dvě t, protože jsem teď psala strašně dlouho německy). Prostě, jak jsem před týden a půl "slavila" nedobrovolně narozeniny, na takové každotýdenní akci se studentama a lektorama, všichni se tam zlili jak dogy a bylo to fakt znát. Za prví tam zůstal nezaplacený účet a za druhý...Upíři! Kolem druhé hodiny raní, když už nás/je vyhnali i ze druhé hospody, se většina odebrala na místní diskotéku, kde se ve středu pořádá Oldies party a chodí tam studenti naší univerzity. A tak se stalo, že slečna, co vypila asi 14 vín se spritem a jeden beton (od osmi do půl druhý, pak jsem odcházela) pokousala našeho lektora.

Aria hadr...

4. listopadu 2011 v 12:46 | Slečna Zvědavá
Znáte Ariu Montgomery z PLL? Nebo Annabelle? Neboo...no to stačí.
Říkala jsem si, jak budu přidávat články se všema těma podpisama z Knižního veletrhu, ale nějak jsem tenhle týden nic nezvládla. Ani se pořádně najíst. I když to vlastně ani nešlo. Už jsem se bála, že si přivodím vředy, celý týden mě bolelo břicho, byla jsem ve stresu, nervózní, pořádně jsem nespala, pila hodně kafe a v hodinách čučela do blba a přemýšlela nad tím, co mi řekla kamarádka.
S nonšalantností jsem jí řekla, že se maximálně sesypu, a co jako. Podle ní to prý bude horší, zapomínám na bolest, hořkost, výčitky. To je podle mě sesypání, ale na tom nezáleží. Výčitky? Ne, nemám důvod. Hořkost? Co to vlastně je? Bolest? Ta tu byla vždycky.
Ale stejně to zatím vypadá, že já rozhodně trpět nebudu, alespoň ne zatím a ne tolik. Všechno chce čas.
Ve středu jsem si uhnala rýmu, to mám za to, že trávím v noci hodinu a půl venku, bez pohybu.
A ztratila jsem naušnici. Dneska jsem měla nutkání jít se tam podívat, ale za minutu mi jel trolejbus, tak jsem se na to vykašlala. Stejně bych jí už nenašla.
Možná jsem zlá a mrcha, ale přemýšlela jsem nad svýma pohnutkama. Proč to dělám a tak. Řekla jsem, že mě na tom přitahuje asi ta zakázanost. A pak... asi nuda, zábava, dobrodružství, napětí, touha. A tady mám jistotu, že nic dál nebude.
Myslela jsem si, jak jsem nenápadná a před dvěma týdny jsem mamce tvrdila, že to o mně nikdo neví a teď se dozvídám, že to ví vlastně všichni z němčiny, co mě učí. Tomu se říká lol. Jedna je v pohodě, jeden si na mě zasedl a třetí o tom píše sáhodlouhý maily, jaká to je škoda a proč ona a ne on. Ale tak co, ještě tu je přece moje maminka, tak ať to zkusí tam :D
Dohrabala jsem se dneska na literaturu, předstírala jsem, že jsem povídku četla, řekla jednu větu, jaký symbol tam představoval had, doplazila se do penzionu, kde jsem mamce vyzvedla klíč, tam už ji znají a pak jsem šla na kolej. Nevím, co mě to chytlo, ale dala jsem se do úklidu, jakože fakt, utřít zalepený stůl, všechny poličky plný všelijakých sraček, umyla jsem všechno nádobí, udělala si čaj s medem a citronem, snědla pomeranč a je mi zle, takže asi postel a pohádka, pak Č(č)ekání na Godota a slovesa a večer jít mamince naproti na nádraží. Taky bych si měla koupit něco ke snídani.
Zítra tvrdý studijní režim, maminka a večer pivo/kofola.
Teď si stahuju Hurvínka a zalehnu. Taky by to možná chtělo oběd, chm...
Tak já jdu, nastavím nějaký ty autogramy:)
A později odpoledne bych mohla jít fotit :P

Druhá plnoletost

27. října 2011 v 22:45 | Slečna Zvědavá
Jenže já ten jazyk musím udržet za zuby. Narozeniny mají být krásné, máte si ten den užít, nikdo vám ho nemá zkazit. Včera jsem tak trochu slavila. Nemám ráda organizovaný oslavy, je to trapný, jen jsem prostě šla jako každou středu ven a zakázala kamarádce říct, že mám narozeniny. Samozřejmě to později všichni postupně vykecaly, chodily jsme panákovat, čekalo se na půlnoc a když odbyla půlnoc, začly zpívat Zum Geburtstag viel Glück, až se přidal celý stůl a všichni na konci tleskali a já děkovala.
Předtím jsem dostala od kamarádky dárečky, ručně dělané náušnice, úžasný, přívěsek na mobil, notýsek a pak panáky.
Taky jsem dostala ještě jeden dáreček, v obálce, prý do sbírky. Podpis. Ale nesměla jsem to otevřít tam.
O půl druhé jsme šli pryč, zavírali. Kámoška šla ještě s pár lidma na diskotrisko, já jsem šla ještě jinam.
Někam se mi ztratila hodina... částečně. Potkala jsem kámošku se spolužákem, když jsem šla ve tři na kolej. Byla to sranda. To, co ujdu za deset minut, jsme šli půlhodiny.
Bylo to divný. Jsem v pohodě, bože, proč se ptáte.
Proč se to řeší? To se to nemůže normálně přejít? Co se stalo, nejde odestát, nic se nejí tak horký, jak se to uvaří a tak dál? Nemá to tak být, ale stalo se, to si hned musíme promlouvat? už v tomhle mám praxi, nic se nestalo, hodit za hlavu, jít dál. Zkazilo mi to náladu.
Pak se ještě dozvím, že kamarád nemá čas a tudíš jsem se dneska nemohla jít ožrat a dělat ostudu. A já bych tak moc chtěla, potřebovala! Až jsem se rozbrečela. Haha. Tradiční narozeniny, ubrečený.
Snad zítra a pozítří.
Řekla jsem toho víc, než bych měla. Chci to říct a zároven nechci, nemůžu.
Radši se jdu zahrabat.

Lenost je zkáza lidstva. Hlavně teda moje

24. října 2011 v 20:55 | Slečna Zvědavá
Takže, zápis z knižního veletrhu bude, fakt, ale časem, snad zítra. Mi z něj bylo v pátek pěkně zle.
Miluju dopisy a taky maily. Je to aspoň trochu větší kouzlo než zpráva na ksichtknize.
Ve čtvrtek mám narozeniny. Slíbila jsem, že ve středu přijdu na Stammtisch. A zvu na Becherovku. Šak já říkám, že to piju jenom s němcema a dodržuju to. A prý bych u této příležitosti mohla zodpovědět tu "německou" otázku. Nikdo jiný se mě na to totiž neptal, kromě matinky. Tož jako... nechce se mi o tom mluvit, ani psát. A tak jsem to shrnula asi do tří vět a poslala první příběh Holky jedné bláznivé. Prý jí nepřísluší, aby to komentovala, prý jsem tím zodpověděla víc, než jen triviální otázku (jak jsem na to přišla), prý jsem do ní vložila spoustu důvěry.
Ano, ten první díl je hodně o pocitech a možná to je jako kdybych se naservírovala nahá na stříbrném podnose, ale já už se na to dívám jako na text, něco, co jsem napsala a co by mohl být dobrý příběh.
No nic. Dostala jsem krásný plakátek k filmu Aimeé a Jaguár, jen nevím, jestli si ho budu moct pověsit, protože kdyby ho viděl taťka, možná by se mu nelíbil.. No nic. Kdyžtak si ho pověsím na koleji.
Radši bych asi měla zavřít pusu, mám zas rozkecáno :)

Škola jako jeden chaotický chuchvalec

27. září 2011 v 12:10 | Slečna Zvědavá
Jen tak stručně a narychlo, než zas poletím... Včera byl první školní den. Šla jsem na morfologii (opáčko z prváku), tam jsme se dozvěděli, že dětičky prváčci dneska píšou rozřazovací test a že my teda máme volno... Fajn. Tak jsem volala kámošce, šla za ní do kavárny, kde ona ukájela svůj absťák po netu, něco jsme oběhaly, pak jsme měli didaktiku, tam nás vyděsil tím, co po nás bude chtít, rychle na oběd, místo přednášky, kterou jako jediní nemáme v rozvrhu, pak na psychologii osobnosti, to se zdálo taky docela v pohodě, rychle na kolej, svačina, aerobic. Nebyl, učitelka je nemocná, udělala se jen docházka. Příští tři týdny se areál opravuje, tělocvik není. Vrátila jsem se na kolej a šla pak zpátky s kámoškama a skoro hodinu jsem tam s nima čekala. Pak na kolej, večeře a letět na florbal. Zjistili jsme, že tělocvična je už obsazená, tak taky nic. Pecka.
Dneska jsme přišli na němčinu, konverzaci, dozvěděli jsme se, že nás je moc a rozdělíme se na dvě skupiny, takže jsme po půlhodině šli, trajdali po městě, pak přednáška z psychologie osobnosti, nešla technika, takže jsem po deseti minutách šli a na přšítě že už se máme rozdělit na dvě půlky. Pak rychle na oběd, na kolej, za chvíli se vracím na irský reálie, pak hodinu volno, angličtina, rychle na kolej, odpočinek a chystat se na večer.
Večer mě totiž čeká úžasná akce. Recitál Lucie Bílé, ano, pro změnu :D Těším se jak malá, na koncert a taky na jednu nejšílenější fanynku, co jsem kdy viděla.
Zítra volno, dopoledne spánek, odpoledne Černá věž a focení. Čtvrtek masakr, celodenní výuka, pátek jedna hodina a hurá domů. Snad tam budu mít nějakou poštu :)
A teď už letím.

I always look at your profile because I miss you

18. září 2011 v 0:04 | Slečna Zvědavá
A neplatí to jen o profilech, platí to o všem, co danému člověku patří, všechny možné profily, obrázky, blogy, stránky a podobně. Děláš to ty, dělám to já, dělá to on, ona i ony a oni. Děláme to všichni.
Jenže občas je někdo moc hrdý a nepřijde. I když na to ten druhý čeká. Horší je, když čekají obě strany. To se pak projeví, kdo se snaží udržet si svoji hrdost za každou cenu a kdo je ochoten se připlazit. Ale co když to je ve skutečnosti jedné straně jedno? Vždycky si to o té druhé straně myslíme, a proto nepřijdeme, i když ona čeká. Ale jak to poznat?

Poslední rok

17. září 2011 v 0:12 | Slečna Zvědavá
Poslední rok... ne ten, co uplynul. Ale ten, co mi zbývá. Vlastně ani nevím, jeslti to je rok. Možná to je míň. Pokud jsou drby pravdivé.
Tak jako se vrah vrací na místo činu, vracím se já na svá místa činu. Nikdy mě to nenapadlo, dokud mi to v květnu nebylo řečeno, i když to bylo míněno oboustranně. Teď je to něco jiného. Vracím se jen já. Na stejné místo, za stejnou osbou. Nechtělo se mi tam, oprázdninách mi dělalo problém odpovědět na smsku nebo mail a představa nakráčení do budovy, energického zaklepání na dveře a vejití s úsměvem na rtech se mi moc nelíbila. Jenže stavit jsem se tam musela. Jak jsem řekla, drby hýbou světem. Hned by se rozneslo, že jsem tam byla, doneslo by se to i k těm uším, co drby neposlouchají a nevyhledávají. Brala jsem to jako společenskou povinnost, ale dát o sobě dopředu vědět jsem odkládala, jak nejvíc to šlo. Proto jsem se ozvala až v devět hodin večer, jen tak, stručně, bez pozdravu, že se tam ukážu a jestli má druhý pachatel čas. Odpověď mě překvapivě potěšila - Už stavím na kafe, mám volno od devíti. Zní to skvěle, nebo ne?
Přišla jsem ve čtvrt na deset, ani přesně, ani moc pozdě. Kráčela jsem po chodbě rychle, abych neměla čas nikoho potkat. Přelítla jsem očima cedulky na dvěřích a po tváři mi přeběhl lehký úsměv. Zaklepala jsem. Už přes dveře se mi zdálo, že je něco jinak. Otevřela jsem a ...
A chtělo se mi říct "Páni". Což by asi nebylo vhodné přivítání. Chvíli jsem zůstala stát ve dveřích a pak se usadila v křesílku, které vždycky okupuju, přijala nabízený čaj a hroznové víno. ¨
A pak jsme si povídaly a všechno bylo fajn, rozebraly jsme novinky, moji školu jsme naštěstí moc neprobíraly, už jsem to popsala o prázdninách v mailu, ale už přesně nevím, co. Jen jsem se zarazila u otázky, že je přece aspoň něco, co mě baví. Zamyslela jsem se a řekla ne. Chvíli jsem se bála, že bude vznesena námitka, že mě přece bavila jedna hodina. Ano, bavila, možná i dvě, ale právě z těch mám teď největší strach.
Během rozhovoru jsem vznesla kompliment na dobrý vzhled a neopomněla ani nový účes (všímám si, že jsem úchylná na vlasy).
Řešení prázdnin, stavění domu. A kdy bude stěhování? Za rok. Aha... Připravila jsem si otázku, ale ne odpověď. Během těch několika vteřin mi hlavou prolítlo, že už se neuvidíme, po tom roce. V očích druhého pachatele jsem zahlídla povzdech, cosi jako "no jo no, takový je život", možná se tam mihl i smutek a lítost. Jsem si jistá, že to samé bylo čitelné i z mojí tváře.
Prý jestli nechci jet 20. října do Vídně nebo na jižní moravu, podle toho, kam se pojede. Nemůžu, mám školu...
Můžeme mamce udělat Vánoční Vídeň. Jestli pojedu? Určitě. Tak fajn...
Nechci jet do Prahy a víst jednu skupinu? Anglickou, nebo německou, to je přece fuk...
A nechci dělat ty školní stránky, který jsem založila? Ftip...
Všechno to bylo ze srandy, ale byla tam slyšet ta opravdová nabídka.
S dobrou náladou se vracím domů, strávím hodiny vyhledáváním fotek, které si nechám vyvolat, bavím se vesele se sestrou a sděluju jí nejnovější informace. Ona odchází, já se vracím ke své práci. Dělám si večeři, sestra se vrací domů. Stojím u ledničky a chystám se cosi vyndat. Sestra mě obviní, že jsem jí odpoledne zatajila informaci. Proč jsi mi neřekla, že je ... těhotná?

Zpátky v sedle?

5. září 2011 v 1:02 | Slečna Zvědavá
Tak jsem zase tu, s volným časem, po pěti či šesti týdnech. Možná dokonce sedmi. Byla jsem tu vždycky pár dní a odjezd. Týden u babičky, pár dní doma, výlet do Budějic, pár dní doma, výlet na Slovensko, pár dní doma a odjezd na tábor. Čtyři úžasné týdny, které naplnily slzy, smích, pláč, radost, smutek, hádky, křivdy, letní lásky a románky, nové zážitky, noví přátelé, nová slovíčka, nová práce, strach z nové práce, podpora přátel i nepřátel, učení, opalování se, hraní si s německýma dětma, sledování karaoke a neustálé odmítání zpívání, diskotéky, hity a "hity", blbnutí, každovečerní vybíjená, flirtování, provokování, vodní bitva, pití alkoholu, kouření cigatet, doutníků, trávy, sledování zelených hvězd za světla a focení jich a užívání si té chvíle, malování po botě, psaní dopisů, dělání náramků, slzy z loučení, nové pocity. Jen jednou jedinkrát jsem si přála odjet a to ještě jenom z pomsty, z důvodu ukázat, že jsme potřební a nenahraditelní. Po druhý už to byl poslední den a skutečně jsem odjela. Zároveň to byl ale úžasný den, protože se mi dostalo podpory i od těch, od kterých bych to nečekala. A taky dvě úžasný obětí, to nejpevnější, co jsem kdy zažila a nikdy ho asi nikdo nepřekoná..
A dělat hlavní překladatelku je taky k nepřekonání. Prý jsem lepší než mamka...jistě, jenže v tom je taky něco jinýho, že...
Snad nikdy jsem nemluvila tolik německy, jako poslední dva týdny. Prokecané hodiny a hodiny, spoustu smsek, zpráv na fb. Neustálý psaní si od doby, co skončil tábor. Jako bych byla dítě a ne překladatel. Šak jsem se taky účastnila spousty věcí. Přijde mi divný, když na mě najednou někdo promluví česky. A příští rok... Jestli bude *** vedoucí, tak budu mluvit snad ještě víc :P
A taky nesmím zapomenout na nejlepší zdravotnici, která tam s náma byla od 9.-18.8.! A jestli to čteš, těším se na příští rok!
Věci končí, lidi odcházejí, i když se je snažíme zuby nehty držet.
Pamatuju si na jednu větu, kterou mi napsala jedna milá paní učitelka po táboře mezi osmou a devátou třídou... "Všecho hezký jednou končí, proto i tenhle tábor musel skončit..." zajímavý, že to vždycky sedí...
No...pak den doma, dva dny v Budějicích a pak rovnou k babičce.
Začínají mi chodit nějaké podpisy, z toho jednoho mám fakt velkou radost, i když tu zpěvačku asi nikdo z vás nezná.
Začnu přidávat články, zítra, teda dneska, až udělám tu spoustu úkolů, co jsem si sepsala a taky až dočtu Aimée a Jaguár.
Mimochodem, k minulému článku...přiznala jsem se, řekla jsem to a bylo to úplně super a pořád je a nikdy nezapomenu na následujících 15 minut lítání po táboře...


Na fotce je sledování zelených hvězd někdy kolem osmé hodiny večerní.

Poslední večer, pár minut do večerky, jdeme se podívat na poslední písničku diskotéky. Běžíme přes tábor, rveme trávu, házíme ji po sobě a řveme u toho "Grünne Sterne, grünne Sterne!" a smějeme se jako pominutý. Před jídelnou se svalíme do trávy a tam ležíme, než se pak zase začneme prát a házet po sobě trávu a vyklepávat ji z nejrůznějších míst. Pak se nesmím divit, že mám v posteli trávu :P

I must confess

25. srpna 2011 v 13:29 | Slečna Zvědavá
Když to vyslovím, když to řeknu, pravdu, o sobě, dojde ti to. Poznáš to.
Došlo ti to? Víš, co jsem včera řekla? Věděla bys, kdyby mi neseděl na klíně Cutie Dani. On to slyšel, poslední slovo.
Chci ti to říct, ale bojím se.
Poslední dva dny.
 
 

Reklama