Políbila mě můza

Knižní veletrh 2011

29. října 2011 v 12:33 | Slečna Zvědavá
Tak jo, už je na čase to sepsat, než to zapomenu... :-)

Minulý pátek, 21. října, jsem se vydala hned ráno do Havlíčkova Brodu. V autobuse jsem smolila dopis pro Roberta Fulghuma (protože jsem to uplynulé tři čtyři měsíce odkládala...). Na nádraží jsem počkala na kámošku a šly jsme k DK Ostrov. Přišly jsme tam něco po deváté, nakladatelé a vydavatelé teprve vozili knížky, takže nás vyhodili, ať jdeme ven a nepřekážíme tam. Pecka, skoro hodinu jsme čekaly venku. A že to byl pěkně protivnej pán. Něco před desátou začli prodávat vstupenky, pak jsme se hromadili u dveří, kam nás zas nechtěli pustit, pak nás ten pán seřval, že musíme udělat uličku nakladatelům, tak už mi ruply nervy a trošku jsem tam zařvala, že už to měli mít nachystaný. Za chvíli tudy prošel Robert Fulghum s manželkou, to se všichni rozestoupili a za chvíli nás už pustili dovnitř.
Všichni šli samozřejmě hned za Robertem, nechala jsem si podepsat knížku a fotku, když jí viděli, tak se smáli a že to je fotka z Budějic. Pak jsem se ho ptala, jestli ještě pořád sbírá ty love stories, on že jo, tak jsem se ptala, jestli mu můžu dát svoji story, tak jsem měla radost. Ne, že by to byla nějaká story, jen sračka :D
Marťa si koupila knížku a taky si jí nechala podepsat. Pak jsme to tam všechno obcházely dokola a rozplývaly se nad množstvím knížek, byly tam velký slevy a a akce. Obešly jsme párkrát velký sál, podium, předsálí a vydaly se na balkon. U jednoho stolku zrovna pán vybaloval zboží, takový ty sluníčka, Honza Volf, ten, co neumí hrát golf. Koukaly jsme na něj a usoudily jsme, že to je on sám osobně. Marťa byla totálně nadšená, tak jsme se domluvily, že počkáme, až si to vybalí a přijdeme za chvíli.

Listování s Robertem Fulghumem 16. 10. 2011

17. října 2011 v 14:13 | Slečna Zvědavá
Ne, že by se mi do psaní chtělo, ale donutit se musím :P
Na kolej jsem přijela kolem čtvrté odpoledne, rychle si dala sprchu, najedla se, vysušila vlasy, udělala obličej, hodila na sebe něco, co se hodí do divadla, přeházela věci z tašky do tašky a vyrazila. Hned jsem se ale zas vracela pro brýle a málem mi ujel trolejbus :D
Do divadla jsem dorazila asi půlhodiny před začátkem, zjistila jsem, že v peněžence nemám vůbec ale vůbec žádný drobný, takže si nemůžu dát kabát do šatny :D Vydala jsem se teda nahoru. Prodávaly se tam knížky, tak jsem si tu poslední, Drž mě pevně, miluj mě zlehka, koupila a mohla si odložit kabát :D Mezitím se tam Robert prošel a já zaslechla cosi o autogramiádě.
Potkala jsem tam jednu svoji spolužačku s maminkou. Do téhle doby jsme se vždycky jen pozdravily, ale teď jsme i prohodily pár slov. Ona byla nadšená, viděla ho poprvé a když se vynořil a začal podepisovat, nepřestala cvakat foťákem. Nechala jsem si podepsat knížku a fotku, nad tou se zasmál.
Pak jsme tam stály a povídaly si, obě jsme se chtěly vyfotit, ale bylo tam moc lidí, tak jsem řekla, že si stoupnem do fronty a hotovo. Šak takhle se to dělá, ale to ona netuší. Navzájem jsme se vyfotily a já mám skvělou fotku, kde se Robert usmívá, já tam mám pravý emeriken smajl a Willow, jeho manželka, taky. Willow ilustrovala celou knížku.
Pak jsme se vydaly na svá místa na balkoně, protože už na konci září bylo vyprodáno a zbylo jen posledních pár míst. Seděla jsem až v poslední řadě na balkoně, hned za mou byl zvukař, ale to jsou vždycky ty nejlepší místa. Na výhled jsem si nemohla stěžovat.
Hráli zase tři herci, jména mi odpusťte a bylo to skvělý. Přehráli celou tu knížku i s některými příběhy. Robert s Willow zatancovali tango, Robert pak ještě tancoval s tou herečkou, Petra se myslím jmenuje, a taky mluvil španělsky.
Na konci řekl pár slov a zmizel se zase podepisovat.
Čekala jsem sice něco jiného, něco jako při vydání knížky Co jsem to proboha udělal, ale i tak to bylo pěkné a Robert byl jako vždy milý:)
Podepsat jsem si nechala tuto fotku, ale podepsal ji perem zezadu.

Recitál Lucie Bílé v Českých Budějovicích

28. září 2011 v 19:46 | Slečna Zvědavá
Snad se mi podaří nějak sesumírovat mé dojmy do přijatelné a pochopitelné formy pro vás, kteří to třeba budete číst:)
Těšila jsem se jak malá. Na koncert a na kamarádku. Až jsem z toho byla nervózní.
Odpoledne jsem zabalila malý dáreček a sepsala krátký dopis, aby to nebylo beze slova a pak jsem se snažila vyfiknout se.
Moje první kroky vedly na parkoviště, abych zkontrolovala přítomná auta. Bylo jasný, že v předu Lucka parkovat nebude, tak jsem to prošla, obhlídla parkoviště a když jsem nic nenašla, šla jsem se podívat vedle školy, za závoru. A našla jsem. Pan vrátný se mě ptal, co hledám. Nic nehledám. A prchala jsem odtamtud pryč.
Rozhlížela jsem se po lidech, co čekali venku a uviděla jsem Verču. Přivítaly jsme se a zasmály se nad tím, že naše první kroky byly stejné.
Vydaly jsme se dovnitř a chvíli postávaly v hale. Přišel za námi Lukáš Fronk, fotograf, Verča s ním prohodila pár slov a pak jsme se vydaly do sálu. Moje místo bylo mezi starýma babičkama v první řadě. Usadila jsem se a netrpělivě a nervózně očekávala příchod.
V sále se setmělo. Všichni zpozorněli. Na jevišti se objevil anděl. Nádhera. Fakt. Byla jsem nadšená, srdce mi bušelo, zírala jsem na tu krásu a když Lucka začala zpívat, bylo to nádherný. Neskutečný.

Recitál Lucie Bílé v Jihlavě, 31. 5. 2011

8. července 2011 v 20:44 | Slečna Zvědavá
Měsíc a půl po koncertě. Haha. Snad si něco pamatuju. Pocity. Vtípky, trapásky. Bylo to úterý a byl to jeden z nejkrásnějších dnů za dlouhou dobu, od samého rána až dlouho do noci.
Ale přejděme rovnou k věci. Koncert se nakonec konal ve velkém sále Dělnického domu, kam narvali neskutečný množství židlí, že jsme se tam nemohli vejít, tak jsme to s mamkou hned na začátku posunuly. Ne, že bysme byly tlustý, jsme obě hubený, ale i tak jsme měly problém se vedle sebe vejít. A navíc jsme seděly v první řadě, židle byly asi tak metr od pódia, které je taky zhruba metr vysoký. Ještě, že Lucka neměla krátkou sukni ;-)
Ohlížela jsem se po lidech, jestli tam potkám někoho, koho znám. Uviděla jsem akorát Rickiho s manželkou, učitele angličtiny ze střední školy a jednu paní, kterou znám z internetu, ale o které jsem byla přesvědčená, že to nemůže být ona. Za chvíli jsem se už soustředila na začátek, protože hodiny ukazovaly čtvrt na osm a koncert měl začít.
Přišla Lucka v černých šatech, moc jí to slušelo a bylo naprosto úžasná. Hned u druhé písničky ale zapomněla text a dost jsme se nasmáli. Nechala chvili Petra Maláska hrát, že se zas chytne, ale nechytla, tak to radši nechala a začla zpívat něco jinýho.
Musím se přiznat, že si už nepamatuju, které písničky ten večer zazněly. Jen tak namátkou, On byl nádherný, Jsi můj pán, Už nikdy víc, Desatero a Tma. Vzpomenete-li si další, dejte vědět :-)
A najednou jsme se dostali do půlky a Lucka začla vyprávět vtipy a historky. Většinu jich znám, opakuje to pokaždý. Třeba jestli známe ten pocit, když se nám nechce do práce. Tak to má ona zrovna teď :-) Hodně vyprávěla vtipy o blondýnkách, s laskavým svolením těch dvou blondýn, co seděly vedle mě. Smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali.
Samozřejmě jsem měla foťák a fotila. Maminka chtěla vyfotit taky Petra, jenže byl pořád za piánem. A když jsem ho konečně fotila, viděla to Lucka a vtipně to okomentovala.
"Nefoť ho a poslouchej!"
"Já poslouchám..."
"Se ti líbí, viď? Mně taky, ale je zadanej :-/ :D"
Chtělo se mi křičet, že on ne, že ona, ale radši jsem byla zticha :D
A jeden vtípek, abyste se taky pobavili, je to historka s jejím synem:
"... stoupl si před zrcadlo, díval se na svůj zadek a povídal: Mami, já mám roztržený nohy!" :DDD
A pak byl najednou konec, lidi začli tleskat a já, naplněna euforismem, jsem se zvedla a jako první si stoupla. Vysloužila jsem si uznalý a děkovný pohled od Lucky a byla jsem šťastná. Samozřejmě se konaly asi 4 přídavky, lidé byli nadšení a pomalu se ploužili ze sálu.
A já jsem se seznámila s tou paní, o které jsem byla přesvědčena, že to nemůže být ona. Mamku jsem poslala domů a při čekání na Lucku jsme si pěkně popovídaly. Navrhovala jsem, že půjdeme čekat k autu, nakonec jsme ale nešly. Jaká chyba, Lucka utekla. Tak aspoň máme podpisové karty s tou nádhernou fotkou...
Fotky najdete tady :)

Praktická maturita jako krásná vzpomínka

23. května 2011 v 0:16 | Slečna Zvědavá
Často na to teď vzpomínám. Neustále čtu různý statusy o tom, jak se všichni učí, jak mají svaťák a jak už nemůžou. Vrátila bych to.
Když jsem se byla podívat na letošních praktických, nechala jsem se unýst.
Přípravu jsem si užívala, vymýšlela, jak to nejlíp a nejdokonaleji zpracovat, jakou vychytávku vymyslet, projížděla jsem o tom tématu všechny stránky na netu, četla knížky.
Zadání: Připravte zájezd pro maturitní komisy coby skupinu turistů dne... v Polné na téma Leopold Hilsner.
Byla jsem nadšená. Nejlepší skupinka na tohle téma.
Chystaly jsme vraždu. V přímém přenosu. Byl to měsíc příprav, smíchu, zábavy, nervů den předtím, chystání na poslední chvíli, brečela jsem, spala na stole, chvátala, telefonovala s komisí.
Maturitní komisi jsme odzbrojily hned na začátku ochutnávkou židovského jídla a pití. Potkali jsme Anežku Hrůzovou. Dívali jsme se, jak ji její vrah strhl do lesa. Stáli jsme v lese vedle mrtvoly. V synagoze jsme potkali žida, co se hebrejsky modlil. Vzali jsme komisi na oběd a zaplatila to škola. Byly tam s náma tři maminky (jedna z nich byla moje) a ještě moje sestra.
Bylo to spoustu vtipkování, povídání, flirtování, rejpání. Byl to jeden z nejkrásnějších dní. To myslím vážně.
A co se ústní týká... Jasně, svaťák byl peklo. Brečela jsem, mlátila do zdi, do hlavy, do sestry. Jedla všechno možný, nejedla, smála se, výskala, skákala, tancovala, stavěla se na hlavu, fotila, kreslila, rovnala pastelky podle velikosti, depkovala, flirtovala.
Maturitní týden byl krátký. Rychle utekl, až na to pondělí, kdy jsem se potácela ve stavu šílenosti a úterý, kdy jsem místo opakování fotila kytky. Středa utekla jako voda. Měla jsem to za sebou.
Čeština byla fajn, i když jsem nevěděla všechno. Ekonomika byla zlo, ale byly na mě hodný. Angličtina byla nervozita a příjemný povídání. Cestovní ruch znamenal fleky ve výstřihu a ohromování. Němčina. Total ignor, nervy už odešly, byla jsem klidná, jen mamka nervovala.
Celou dobu jsem mačkala malýho plyšovýho medvídka pro štěstí. Byl z Berlína. A byl půjčený. A přinesl mi štěstí.
Zopakovala bych si to.
Byl toho míň, než teď na zkoušky. A bylo to v pohodě.
Ale víte co, děti? Držím vám všem palce.

Nevěrnice nevěrná

8. května 2011 v 23:08 | Slečna Zvědavá
Takový pěkný téma...
"Nevěrná být je snadné, nesnadné přijmout svůj hřích," zpívá jeptiška o Ginevře v muzikálu Excalibur.
Jak pravdivé to je... podlehnout touze a chtíči je tak jednoduchý.
Když odoláme pokušení, neznamenáto, že jsme silní, to jen pokušení bylo příliš slabé.
Znám to, vím to. Co udělá pokušení. Naposled ve čtvrtek.
Nevěra se všeobecně odsuzuje. Odsuzuje se ten, kdo je nevěrný, i ten, kdo pokouší. Ale mě by zajímalo proč.
Proč odsuzovat toho, kdo pokouší? Je to snad jeho problém? Není. Když budu dělat oči na Pepíčka nebo Mařeknu a oni budou oba zadaní, ale podlehnou mému okouzlujícímu a podmanivému pohledu a něco si se mnou začnou, je to moje chyba? Ptám se vás, můžu za to já? Přece nemůžu, není to můj problém, že se kdosi rozhodl být nevěrný. To, že přistoupí na tu hru, znamená, že jim něco chybí, nejsou úplně šťastni a prostě jim ve vztahu něco chybí.
Pro mě to je hra, oni jsou oběti a to, že si ničí vztah, je jejich problém, ne můj.
Ovšem tento scénář platí do chvíle, než poznám onu podváděnou osobu a blíže se s ní seznámím. Vlastně to ani nemusí být blíže, snačí ji každý den potkávat a hned mi jí je líto.
Ale pak si klidně házím očkem po obou z páru.
Jojo, život je sranda.
Nevěra je svinstvo a je to hnus.
Ale všichni umí poučovat.

Muzikál Carmen 30. 4. 2011

1. května 2011 v 22:30 | Slečna Zvědavá
Mnou dlouho očekávaný muzikál. Těšila jsem se. Zase uvidím Lucku na jevišti, jako svůdnou a nezkrotnou Carmen. A že to teda byla síla!
Po chození po Praze jsem byla značně unavená a hlavně přejezená, ale s radostí jsem se zabořila do měkkých sedaček. Musím říct, že Hudební divadlo Karlín mě překvapilo svým vzhledem, dá-li se to tak říct. Moderní, řekla bych až luxusní, což dotváří osvětlení. A když vejdete do jeviště - jste jako v jinm světě. Netroufám si určit styl (maturitu nevrátím!), ale odhaduju to na bohatě zdobené baroko. A krásná málovaná opona. S napětím jsem očekávala začátek. Divadlo bylo plné až po okraj, po poslední místo na balkóně.
V sále se setmělo, zvedla se opona a na jeviště přišli dva lidé - dáma v šatech - flamencová mistrině a muž. A začali tancovat. Nemá cenu, abych to tu popisovala scénu za scénou, bylo by to na dlouho a přiznávám, ani si to pořádně nepamatuju. Ale bylo to úžasné.
Když se podruhé roztáhla opona, byly tam stoly a lidé. A Carmen. V červených šatech, s rozparkem, tančila a máchala sukní a ukazovala nohy.
No a pak když začala zpívat... Úžasné. Strašně se mi líbila jedna písnička, která není na CD. Vím akorát, že byla na začátku... Škoda.
Bylo to úžasné, nádherné, famózní, dech beroucí. Ta scéna, ty kostýmy, ti zpěváci, ty zpěvačky... Nádhera. Skvělý obsazení, lepší jsem nemohla mít.
Carmen byla jasné, už se jede bez alternace. Katarínu hrála Dasha. Bezva! Jedna kamarádka o ní básní a tak jsem byla zvědavá. A překvapila mě, mile. Zpívala úžasně, na nesmělou věřící Katarínu, co neustupuje ze svých zásad a poslouchá tatínka se hodí. Neumím si jí představit v roli nezkrotné a divoké Carmen.
Všemocný García - Vašek Noid Bárta, to jsem přesně chtěla. Majitel cirkusu, kterého se všichni bojí a který nechodí pro ránu ani střelu daleko. Nemůžu soudit, ale myslím, že Vaškovi tahle role sedí víc, než Martinu Poštovi.
A v roli starosty bezkonkurenční Jirka Korn. Zajímalo by mě, jestli si ty černé brýle sundává aspoň do postele:-)
Když Lucinka zpívala "Kéž sílu mám", celé divadlo oněmělo a bez dechu poslouchalo. Hlas se nesl dál a dál, měl ohromnou sílu, skoro jsem měla pocit, že zbourá celé divadlo. Byly v tom emoce. Byla v tom síla. Lucka se usmívala, mrkala, měla jsem pocit, že to není Carmen, že to je ona sama. Sedělo jí to.
Byl tam oheň, byl tam lev, byli tam akrobatky, žongléři, vrhači nožů, klauni, prostě to, na co si v cirkuse vzpomenete. Lucka tancovala na stole, vrtěla sebou, bila se. Byla tam kouzla, efekty. Nepochopím jedno kouzlo z představení Cirkusu.
Scéna na stole, vyvolávač, máchne jakýmsi třpytivým plátnem, dole vzplane oheň, on máchne rukou a stojí tam - Carmen.
Milostné scény byly opravdu milostné, především teda Carmen a Josého.
Bitka Josého, Carmen a poručíka u jezírka. Přišel García. Strašná rvačka mezi ním a poručíkem. Mlátili se hlava nehlava, škrtili se, topili v opravdové vodě. A pak, padl výstřel. Dvě rány. Tak strašně jsem se lekla, až mi uklouzlo úlevné "ty vole". A kolo msty... takové to kolo, jak se na něj někdo připevní a vrhač hází nože. Měla tam být Katarína, García by ji ale zabil, zachránila ji Carmen. Lucka se tam točila, sukně div né přes hlavu, lítali tam nože, bylo to napínavé. Teda, ve skutečnosti nože samozřejmě nelítali, to by asi Noid Lucku zabil, ale iluze byla dokonalá. Ovšem přiběhl José a Carmen osvobodil.
Víte ale vůbec, o čem tahle Carmen je? Nevíte žé... Katarína, dcera starosty, se zasnoubí s Josém. Žije s otcem a tetičkou, je silně věřící a odmítá se s Josém vyspat před svatbou. Do města přijede cirkus, Carmen všechny obloudí a všichni ji chtějí, ale ona chce jen Josého, který jí odolává, přestože spolu zůstanou několikrát sami, protože ji měl José zatknout. A jednou se stane, že je přistihne poručík, objeví se tam i García, tak se pobijou, všichni si myslí, že ho zabil José a tak se skrývá. Katarína doma pláče, má domácí vězení, aby se s ním nemohla vidět a jde do kostela se modit. José za ní pošle Carmen, aby ji varovala, že je v ohrožení života. Závěrečná scéna na pouti, kolo msty, García chce hodit nůž po Josém, ale Carmen tam skočí, je zasáhnuta a García zastřelen jedním z policistů.
Představení působilo na všechny smysly, i na čich. Při scéně v kostele, kdy se Katarína modlí ke svaté Tereze, se divadlem začla linou vůně kadidla. Neskutečné!
Závěrečný potlesk, zařvala jsem si. U Vaška a samozřejmě Lucky. Byla jsem mezi prvními, co si stoupali. Úžasný pocit. A pořádně jsem si zařvala, až se na mě pán divně koukal :)
Po představení jsme šly s mamkou na nádraží, ale mě štvalo, že tam mám hodinu stát, když můžu stát u vchodu pro personál, takže jsem se vrátila. A že už tam pár lidí čekalo :) A za chvíli to přišlo. Samozřejmě že všichni odchází hned po představení, ne jak trvdí mamka až buhví kdy. Už to mám v merku:)
Už nejsem chamtivá a fotím se jen s těmi, co vím, jak se jmenujou a ani si nenechávám podepsat jiný. Takže jsem odchytla Jirku Korna, nechala si ho podepsat, protože jeho ještě myslím nemám (kecám, asi mám, z Monte Crista) a vyfotila se s ním. Pak šel Vašek. Vyfotil se se skupinkou handicapovaných, co tam byli a šel. No tak to né. Tak jsem na něj zavolala a doběhla ho a vyfotila skvělou fotku. Jako vždycky byl milý, ochotný, vtipný a přátelský.
Kvůli Kornovi mi utekla paní Břínková, hrála tetičku a byla perfektní. Dostala cenu Thálie. Pak šli ještě další. A taky Dasha. Byly jsem překvapená. Taková maličká a hubeňoučká! A milá. Fotka a podpis. Má takový vyjukaný pohled:)
Mezi tím za mnou přišla mamka:)
Konečně se ukázala Lucka, i s přítelem. Už jsem zapomněla jak je Lucka malá:) Zajímala se hlavně o handikepované napsala jim mail, aby jí poslali fotku, jako první jsem si vyžebrala podpis a fotku (no a co, že jich mám asi 150, těch podpisů) a pak už jsem jen tak okouněla a fotila další a poslouchala, jak se Lucka bavila s jednou její kamarádkou. Je to romka, ale neskutečně šikovná. Rok jí vyšívala obraz. Viděla jsem to na fotce. Neskutečný. Jako fotka.
Vyprávěla o naražený kyčly z rvačky s Vaškem, jak za ním nemohla utíkat, tak se jen belhala, řekla mu "Ty jsi hajzl" a zapomněla text. Ale nebylo to poznat. Vyfotili jsme si Lucku a jejího přítele spolu a oni pak chvátali na Čarodějnice.

Zase mám zážitek. Těšila jsem se na Lucčinu "ohnivou" show, na bitku Carmen a Garcíi, na "rozhovor" Carmen a Kataríny, sokyň, co se spojily. Bavila mě písnička "Tak kráčí ženská",kde Carmen učila "normální" holky, jak sbalit chlapa.
Lucka byla milá, mamka básnila, jak vypadá úžasně mladě.
Těším se na koncert v Jihlavě. Za měsíc. Yepii!

Vystoupení z Anno 2008, show z Carmen

Alík, internet pro děti

8. března 2011 v 23:00 | Slečna Zvědavá
Taky jste tam chodili? Pamatujete si to? Alík byl pro většinu z nás první kontakt s internetem. Pamatuju si, jak jsme v páté třídě měli hodinu pracovních činností na počítačích a všichni si společně zakládali profily za pomoci třídní učitelky. Vymyslela mi moji první přezdívku, lucah. A všichni jsme tam hráli tak akorát hry.
Když jsme "konečně" měli doma internet, což bylo někdy v deváté třídě, zase jsem tam začala chodit. Původní profil byl už smazán a tak jsem si založila nový, pod jménem shannenka. Začala jsem se rozkoukávat na internetu a nejvíc jsem trávila čas na nástěnce. Začali se rozmáhat HTML kódy a různé obrázky do vizitky. A já jsem byla bezradná, protože jsem taky chtěla svůj krásný obrázek do profilu a né jeden z těch, co nabízela administrace. A tak jsem vznesla žádost. Z oné dobré duše se pak stala moje první kamarádka na internetu. Byla to Amber. Naučila mě taky, jak používat HTML kódy. Prostě smazat hvězdičku.
Nakonec jsem dělala chytrou a své nabyté vědomosti jsem si nenechávala pro sebe a měnila i ostatním profilové obrázky. Jednou z nich byla Peta21 (již skončený blog). A pak jsme všichni machrovali s obrázkama, vkládali na nástěnku různé nové fotky a k nim dávali i kódy, aby si je mohli zkopírovat i ostatní. Spousta nástěnek se jmenovala ve stylu "Kdo mi udělá vizitku", "Udělám vám vizitku" apod. Záviděla jsem všem ty barevné blikající vizitky (profily), ale byla jsem nedůvěřivá a nechtěla nikomu svěřit heslo. Takže jsem tam měla spoustu obrázků a postupně to bylo celé o Čarodějkách. Stejně jako vizitka Piper21 (Alík)/Crazy-Hilly (blog) alias prostě Peti. Všude bylo spoustu blikátek.
Taky si pamatuju na jednu nástěnku o anorexii, kam jsem taky chodila. Jó, devítka a prvák, to byla doba... Nástěnka už neexistuje. Nebo třeba nástěnka o Dětech ze stanice Zoo... Víc si toho ale nepamatuju.
A taky první chat. To byla věc. Trochu jsem se toho asi bála. Hrály se tam různé hry a taky tam byly různé stoly typu "kdo mě udělá" a podobné hrátky.
Našla jsem si tam prostě první kamarádky na internetu. Amber, Peta21, Mandie (tu jsem znala z reálu), Albertinka a její ségra MIshlenka (tu jsem nedávno smazala z ICQ :)
V červenci 2006 jsem se pak přestěhovala sem, na blog. Po vzoru Amber. A po mně to udělala Peta21. A Albertinka psala povídky na estranky.cz. Už se asi nikdy nedozvím, jak to dopadlo s těmi lidmi, co skončili záhadně ve vodě... :)
Po zkouškovým jsem se na Alíka koukla. Na hry. Ano, já ve svém věku jsem hrála hry na Alíkovi. Nemám ráda počítačové hry, ani internetové a tohle jsou prostě hry pro děti, u kterých se ale zapotí i dospělí. A dneska jsem se tam zase koukla. A tak nějak jsme začaly s Peťou vzpomínat. A já jsem to tam začala prolízat a hledat známé profily. Už ho tam má jen Mandie, která se prý čas od času přihlásí, aby jí ho nesmazali. S Alíkem kamarádí už asi 10 let:) Našla jsem tam i profil jedné slečny, které je 19 a není správce. Jednomu správci je 17 a je to kluk. Přemýšlela jsem, že bych se taky zaregistrovala. Nakonec jsem se odhodlala a bez přemýšlení zvolila svoji přezdívku shannenka, která mě provázela několik let i tady na blogu. Profil neexistuje, ale při registraci mi to hlásilo, že jméno je obsazené. Divné. Napsala jsem jim do poradny:) A když už jsem v té poradně byla, četla jsem si dotazy. Jak jsou devítileté holčičky zamilované. A je to velkááá láska, abyste věděli:)
Chybí mi to. To bezstarostné dětství, doby, kdy mojí starostí bylo, abych na Alíkovi či na blogu ukázala obrázek nejrůznějších hereček, který ještě nikdo neviděl. Doby, kdy jsme se předbíhali, kdo bude mít nejžhavější novinky z Hollywoodu. Ano, jsou to doby, kdy jsem kopírovala jeden článek za druhým. A přesto, že toto mám už za sebou a mám autorský blog (vyhozený z autorského klubu...), nikdy toho nelituju a neodsuzuju ty holky, co to dělají. Jen v dnešní době už to je celkem k ničemu, všichni si všechno najdou. To za nás... za nás bylo pár osvědčených stránek, každá/každý jsme měli seznam svých zdrojů a vedli malicherné hádky o tom, kdo komu co ukradl. Chci se vrátit zpátky. Jenže na druhou stranu... Byla to doba, kdy jsem se uzavřela do sebe a měla spoustu věcí, které mi "ničily" život a způsobovaly psychickou újmu:)
Přihlásím se na Alíka a budu radit dětem a psát články a budu děsně chytrá a nostalgická:)

Malá pocta velké Edith aneb koncert Radky Fišarové

19. prosince 2010 v 1:14 | Slečna Zvědavá
Už v úterý jsem slibovala, že o tomto koncertě napíšu. Nějak nebyl čas a nechtělo se mi. Tlačí mě ale další zážitky a myšlenky... :)
V pondělí, když jsem seděla v opeře, mi přišla smska od spolužačky, jestli bych s ní, jejím přítelem a bráchou nešla na koncert, který pořádá naše univerzita. Zpívat že bude nějaká šansonová zpěvačka. Šanson sice moc nemusím, ale tak dobře no...
Když jsem se v úterý vypravovala, nechtělo se mi a litovala jsem, že jsem to slíbila. Lísky byli zadarmo. Dostávali je zaměstnanci a studenti Jihočeské univerzity za zásluhy. S kamarádčin brácha právě dokončil knížku, na které spolupracoval... 
Abych to zkrátila. Oblékla jsem si své ségřiny černé šaty, vplula do lodiček a šli jsme se usadit. Místa jsme měli uprostřed a to ve všech směrech, takže nejlepší. Adventní koncert zahájila nějaká paní, pak měl slovo rektor a pak už přišla ona zpěvačka. Krátce ji představili, ale stejně neřekli ty důležité role...
Takže abyste věděli, o koho jde... Radka Fišarová se narodila v roce 1977 a je to muzikálová a šansonová zpěvačka. Můžete ji znát z Eviti, kde hrála hlavní roli, stejně jako v Kleopatře, kde měla dvě role. Taky jste ji mohli vidět v TaFa v Elixíru života ve dvojroli Edita-Helena. A nebo ji možná znáte z nového nastudování Draculy, kde si zahrála hlavní roli Lorraine. Účinkovala, či hrála, jak chcete, také v muzikálu o Edith Piaf, teď přesně nevím jméno, něco s vrabčákem:)
Nečekala jsem nic extra, měla jsem odstup a pochyby. Očekávala jsem nudu. Možná i proto jsem byla velice příjemně překvapena. Radka má výborný hlas a šansony jí opravdu sedí. Měla s sebou kapelu, slečnu, co hrála na akordeón, pak basa a klavír. Celý koncert se jmenoval Malá pocta velké Edith, z čehož vyplývá, že zpívala písničky od Edith Piaf. Teda převážně. Začala tou nejznámější, Je ne regrette rien - ničeho nelituji. Protože jsou písničky francouzské, vždycky název přeložila a stručně řekla, o čem písnička je. Ale i tak jsem zjistila, že mé znalosti francouzštiny klesly hluboko a nerozumím skoro nic. A Radčina výslovnost je opravdu dobrá. Moc ráda bych vám vyjmenovala písničky, které zpívala, ale asi chápete, že si názvy nepamatuju. Jen snad, že zazpívala letní písničku o St. Tropez, velice živou a rytmickou. Zazpívala i dvě české písničky, Já se vrátím a Zaplaťte mi pianistu. Tuhle si napsala sama a musím říct, že mně se velice líbila. Není veselá, řekla bych, že je o nešťastné lásce a když jsem tak přemýšlela nad tím, co zpívá a proč to psala, došla jsem k závěru, že měla špatné období. Ale třeba ne. Nejvíc se nám líbila písnička Je ne veux pas travailler. Je ne veux pas travailler, je ne veux pas dejeuner, je veux selmeutn oublier, je puis fumé. Nechci pracovat, nechci jíst, chci jen zapomenout a kouřit.

Hezká písnička byla také ta na procvičování francouzského "r". Nepobírala jsem, jak mohla takhle rychle vyslovovat všechny ty slova...
Zpívání občas proložila i mluveným slovem, proč vybrala zrovna tuhle písničku, proč se jí líbí, nějaký příběh. Působila velice mile, sympaticky, otevřeně, byla příjemná, zábavná. Jen si nejsem jistá, že si celou dobu uvědomovala, co to před sebou má za publikum. Že někteří jsou tam proto, že musí, ať už pracovníci nebo studenti. Nicméně potlesk si odnesla velký, několikrát přidávala, kolikrát byla odměněna potleskem i uprostřed písničky, což jsem byla překvapena, ale nadšeně jsem se přidávala. 
Z koncertu jsem odcházela s opravdu dobrým pocitem, plná energie a nadšení.


O přestávce, po té, co jsme vypili pár skleniček šampaňského, jsem si povídala s tím kamarádčiným bráchou a došli jsme na Excalibur. Poprvé jsem si nepřipadala jako cvok, když jsem používala samé superlativy a vyjmenovávala zpěváky jako Iva Marešová, Míša Zemánková a podobně a on věděl, o koho se jedná a shodli jsme se, že jsou skvělí a jak Lucce Vodnráčkové sedla role Morgany a Michalu Kocábovi Merlin. On totiž hraje na historické housle. Celá rodina je hudební a muzikální. 
A v pondělí jsem dostala to nejúžasnější přání k svátku. Měla jsem pocit návratu v čase. Byla jsem v euforii a napsala to, co bych asi nenapsala. Ale - je ne regrette rien:-)
Příště bych mohla napsat o výletu do Drážďan:-)

Na závěr ještě písnička z Dráculy. Abych řekla pravdu, mně se to moc nelíbí. Asi proto, že jsem zvykl na původní obsazení s Luckou Bílou jako Lorraine a Leonou Machálkovou jako Adrianou/Sandrou. Nelíbí se mi ani ta moderní scéna, ale to je jedno. Musím ale přiznat, že si už na Radku v této roli zvykám a zrovna tahle písnička není špatná. Schválně sem nedávám Jsi můj pán, protože to všichni znají a všichni to srovnávají.

Opravdu (B)bílé Vánoce Lucie Bílé, Státní opera Praha 13. 12. 2010

14. prosince 2010 v 23:07 | Slečna Zvědavá
Chvilku strpení, musím přecvaknout z jednoho koncertu na druhý. Cvak. Tak. Včera jsem měla svátek a nadělila jsem si ten nejlepší dárek. Vánoce v Opeře. S andělem.
V sedm hodin jsme s mamkou přišly ke Státní opeře Praha. Musím říct, že mě docela vyděsilo to množství lidí, co stálo venku. Později jsem ale zjistila, že to jsou lidi, co odcházejí z koncertu v 17°° (To mi nějak uniklo...). Konečně jsme se prodraly dovnitř a dokonce i k pultíku a já si mohla koupit vánoční CD, na které si dělám chutě od listopadu. Za chvíli nás pustili dovnitř, odložily jsme si věci v šatně a vydaly se na naše místa. Podle plánku to vypadalo, že budeme sedět někde na kraji třetí řady. Nakonec byla naše místa přímo naproti zpívajícímu andělovi, co si říká Lucie Bílá. No fakt, seděla jsem přímo naproti ní! A měla jsem úžasný výhled.
Koncert začal jen s deseti minutovým zpožděním. Nejprve přišel sbor Boni Pueri. Všichni zatleskali. A nic. Chlapci po chvíli odešli, sálem to zašumělo. Zase jsme čekali. Někdo vzadu začal tleskat, tak jsem začala taky. Sál se roztleskal. A po chvíli nastoupili umělci. Smyčcový orchestr, chlapecký sbor Boni Pueri, smíšený sbor a kapela Petra Maláska. A pak přišel farář, Zbynek Czendlik, aby koncert uvedl. Sledovala jsem videa z předchozích koncertů, co Lukáš Fronk dávala na net a je vidět, že mají naučený, co budou říkat... 
"A teď přichází Bohem milovaná, mnou milovaná, vámi milovaná Lucie Bílá. Začala nádhernou skladbou Tichá noc. A postupně přidávala další, můj oblíbený Tambor, veselou písničku Vánoce jsou zábava, Být dítětem svítícím (famózní), To je ten den, Jen kvůli nám, přidala i Boubel, Tiché Gloria, Panis Angelicus, Ave maria dokonce dvakrát, Rolničky, ty byly podruhé jako přídavek.
A samozřejmě se dostalo i na Slyš chór. Celé album je takové tiché, vánoční, pohodové, ale tady se Lucka nebála trochu si zakřičet. Tajil se mi dech, když zpívala tuhle nádhernou skladbu a nadšeně jsem tleskala a výskala radostí. A pak, když překonala tu vzdálenost a přišla na kraj pódia s další písničkou a najednou byla jen kousek ode mě, jen tři řady, skoro jsem zapomněla dýchat, jak jsem žasla nad tou krásou. 
Překvapivá hra světel dokázala změnit náladu, dokonce z Lucky udělala anděla. Líbí se mi její šaty a sluší jí to, osobně si ale myslím, že jí líp jdou dlouhé šaty a kdyby to, co má vzadu, měla i vepředu, bylo by to dokonalé. Když se ale setmělo, zdálo se, že Luc má dlouhé šaty až na zem a místo toho plétu přes ramena má křídla a je jen otázkou času, kdy se vznese a odletí.
A když pak začala zpívat Jsi můj pán, tak pán s knírkem, co seděl vedle mě a moc se neprojevoval, si s chutí zařval.
Vždycky, když se Lucka přiblížila k okraji pódia, lidé se zvedali a dávali jí kytky a dárečky a všechno možné. V tašce mě pálil náramek a litovala jsem, že jsem ho nějak nezabalila a nemůžu ho proto hodit na pódium. Ale nakonec, možná je to dobře. Zůstane mi na památku. A třeba někdy...
A překvapení večera - Marta Kubišová! S Luckou zpívají písničku Purpura a tak si ji společně zazpívaly i tady. A Marta pak ještě zazpívala Chtíc aby spal (ach) a Lucka jí předala dárek, anděla a kytku.
No a protože Lucka měla včera svátek, muselo se to samozřejmě oslavit:-) Bylo to už asi po prvním přídavku (nějak mi to splývá, vím jen, že jsem pořád vstávala, tleskala jak šílená, občas si zahulákala a Lucka se vrátila a zazpívala), pan Farář ukončoval koncert a děkoval a pak přišli 3 kluci ze sboru, dva měli skleničky a jeden šampaňské. A tak to bouchlo, nalilo se, připilo a Lucka svou skleničku věnovala jedné slečně, která podle mamky nemá soudnost, když si vzala takové šaty..
Jo, a taky tam byl na pódiu arcibiskup, jméno si nepamatuju. A v hledišti seděli Lucčiny rodiče, Dominik Hašek s manželkou a dcerou a taky tam byl Petr Hannig, který Lucku kdysi objevil a jemu věnovala Ave Maria. 
Chtěla jsem jít na nějaký koncert v kostele, protože jsem si myslela, že to bude mít větší kouzlo, akustiku a víc to tam bude pasovat. Spletla jsem se. Opera má nádhernou akustiku, krásné barokní zdobení (jak jsme s mamkou usoudily) a navíc je tam teplo:-) Když jsem si objednávala lístek, měla jsem přání. Aby to byl nádherný koncert, o čemž jsem tenkrát nepochybovala, a aby sněžilo a já se pak k sestřence, kde jsem nocovala, vracela zasněženou Prahou a bylo to ještě víc vánoční, když ta opera je zlatá a červená, v barvách Vánoc. A splnilo se mi to. Nemám, co bych vytkla. Snad jen, že tam nemohli být všichni, co chtěli, že to tak rychle uteklo, že se nesmělo fotit. Proto vám sem dám jen čtyři fotky, na dvou v podstatě nic neuvidíte:-)

all4all.blog.cz

Derniéra muzikálu Excalibur, 28. 11. 2010

29. listopadu 2010 v 17:41 | Slečna Zvědavá
Abych řekla pravdu, moc se mi do Prahy nechtělo, vstávat, a zase další cestování, navíc sníh. Ale těšila jsem se, že uvidím vánoční stromeček v Praze a svoji bývalou spolužačku.
Přijela jsem okolo půl jedenácté na Florenc a skoro celou dobu jsme prochodily, kromě ohřátí se v "mekáči". Překvapivý fakt - v Praze mrzlo a byl tam sníh!
Kolem půl druhé jsme došly k divadlu, už se tam hromadili lidi. Samozřejmě stará známá skupinka holek, největší fandové. Byla jsem z nich mrzutá. Ale co.
Odložily jsme si věci do šatny, podívaly se na program, kdo hraje a šly se usadit. Seděly jsme ve 14. řadě. Kdo jste někdy byl v divadle TaFantastika, víte, jak to tam vypadá, žádné stupňování. Bála jsem se, že neuvidíme, protože už jsem tam před 4 roky seděla na ODG (Dorian Gray) a moc jsme toho neviděli. Ale tentokrát jsem viděla dobře. Ještě za námi dorazila kamarádčina teta se sestřenicí (je čokoládová! Poločernoška!).
Začalo to samozřejmě se zpožděním. Obsazení nebylo přesně podle mých představ. Zřejmě proto, že většina už tam nehraje:) Ginevru hrála Iva Marešová (spokojenost), Artuše Kamil Střihavka. Chtěla jsem radši Petra Koláře (minule mi poslal pusu, chápejte), ale už tam nehraje. Nakonec jsem byla ráda, že to je tak, jak to je. Kocáb samozřejmě taky nehraje, takže Merlina hrál Vladimír Marek. Znám ho z jinýcho rolí a ty mu podle mě sednou líp, ale třeba se pletu. Morganu hrála Michaela Zemánková. Neměla jsem ji moc ráda, znám ji z Lásky, ale ta Morgana jí sedla a bylo to fajn, i když Lucka Vondráčková je asi lepší. Nepočítám zpěv, ale celkově to hraní a tanec. Lancelota hrál Viktor Dyk, pro mě nesympatický, chtěla jsem Romana Říčaře. Vortingera hrál Noid, takže taky spokojenost.

Bílé Vánoce Lucie Bílé

3. listopadu 2010 v 17:40 | Slečna Zvědavá
aneb jak vánoční koncert nebyl vůbec vánoční.
Rozloučila jsem se s Ivankou a vydala se Karlovou ulicí pomalu na Malé náměstí. Ještě byla skoro hodina čas, navíc měli začít pouštět až za pět minut. Nějak mě nenapadlo, že už tam budou lidi. O to víc mě překvapil chumel hromadící se u vchodu. Prohlížela jsem si lidi kolem sebe a pohled mi padl na jednu paní. Tu já znám! Jsem za celý večer nemohla přijít na to odkud. 
Nečekala jsem ani pět minut a už mě velké gorily u vchodu pouštěli dovnitř. Prošla jsem obchodem do "kavárny", spíše baru a rozkoukávala se. Všude byly balonky, růžové a bílé, přesně v barvách nového CD. 
Postavila jsem se ke sloupu a hle, kdo to stojí vedle mě. Jaro Slávik, porotce soutěže Československo má talent. 

Zmatená

18. září 2010 v 21:38 | Slečna Zvědavá
Už nevím, kdo vlastně jsem,
všechno zdá se jako pouhý sen.

Už nevím, co je přetvářka
nebo co je vlastně ta láska.

Snažím se hledět do sebe
a nevzhlížet pořád jen na nebe.

Nevím, před kým si na něco hraju,
vůbec netuším, k čemu dozraju.

Chtěla bych v něčem se vymykat,
své srdce nemuset zamykat.

Chtěla bych stejná být
a všechno to ze sebe smýt.

Potřebuju někoho, kdo za ruku mě vezme,
aniž na to slovíčko řekne.

Chci, aby cestu mi ukázal,
však vůbec na nic se netázal.

Aby byl tím, kým budu chtít já,
přísahám, nebudu zlá.

all4all.blog.cz

Ta okatá, tmavovlasá a jedinečná

5. září 2010 v 23:35 | Slečna Zvědavá
Žasnu. Znovu a stále. Můj rozum to nebere. Nechce. Smějte se mi, jak chcete. Ale chystám se tu pět chvály a ódy. Už druhou neděli večer jsem strávila nalepená u televizní obrazovky. Upozorňuji, že televizi nesleduji. Z těch čtyř pochybných programů jsem si vybrala TV Prima a pořad Československo má talent. Ne, opravdu mě nezajímá, co tam kdo předvádí. Je mi jedno, kdo vyhraje a co umí. Sleduji to kvůli jednomu členovi poroty. To je primární potřeba. Pobavení se je až sekundární. A kdo že mi to tak učaroval? Ne teď, ale už zhruba před (ty jo!) 8 nebo 7 (!) lety. Má neskutečný hlas, při kterém mrazí a který se mi dostává hluboko pod kůži, plný emocí. Je krásná, neskutečně energická a vždy milá, usměvavá a okouzlující. Teda aspoň vždy, když jsem měla tu možnost se s ní setkat. Ano, řeč není o nikom jiném než o Lucii Bílé.

Depresioidní prázdniny

20. července 2010 v 9:14 | Slečna Zvědavá
Prázdniny. To je ta spousta volného času, co máme. Čas, kdy jezdíme na dovolenou, neustále se potulujeme po venku, jsme pod vlivem čehokoliv, jsme s kamarádama a tak nějak podobně. Nevím co bych ještě řekla. Nebo přece?

Stužkovací a karnevalový večírek 4. A v pátek 13.

14. listopadu 2009 v 20:42 | Slečna Zvědavá
Tohle je článek do školní kroniky, psala jsem ho dneska večer... Spoustu chvil bych si chtěla zapmatovat,ale nemůžu je nikam napsat. Je fajn říkat učitelovi jménem, klidně i ve škole a tykat mu. Co na tom, že jsme ho měli jen jeden rok v druháku. Stejně to není učitel. Na rádiu vysočina ho můžete slyšet v takovým tom pořadu typy šéfkuchaře nebo jak se to jmenuje. Učí hotelové služby. A málokdy se vám stane,aby vám učitel dal cigaretu. A zvát se s učitelema na panáka je taky fajn:) A povídat si o všem možným a poslouchat opilého spolužáka,jak strašně chválí daný předmět a způsob výuky... :)
No nic, tady je ten článek, jak to probíhalo a tak:)

Předcházeli tomu tak velké přípravy a nakonec to tak rychle uteklo. Ale udělat stužkovák jako karneval byl moc dobrý nápad. Mělo to šťávu, bylo to zábavné, odlehčené a mělo to šmrnc. Ti, co z jakéhokoliv důvodu nepřišli v masce, dostali na hlavu čepičku a bylo. Masky byly kapitolou samy pro sebe. Každá, i ta sebeobyčejnější maska měla něco do sebe, byla originální. Některé převleky byly do detailu propracované, jako třeba Míši převlek maroda s medvídkem, šátkem na hlavě a hrníčkem nebo třeba malé školačky s lízátkem. Mafiáni si nezapomněli pistolky, kovboj měl dokonce i pouta, gejši si nezapomněly vějíře, upíři byli špinaví od krve,

Básnička: Chtěla bych...

7. listopadu 2009 v 16:24 | Slečna Zvědavá
Najednou ta bánička nemá smysl. Nebo se mi to jen zdá?


Chtěla bych slyšet tvůj pláč,
poslouchat slzy,
jak tiše ti z lící kanou.

Chtěla bych vidět tvůj smích,
dívat se,
jak jako zvonkohra zní.

Chtěla bych podat ruku mou,
dotknout se tvé,
tak jako paprsek slunce pohladí rozkvetlou zem.

Chtěla bych u okna sedět,
tiše jako pták
a přitom do očí tvých hledět.

Chtěla bych změnit,
co zřejmé se zdá
a uchopit pevně ten zvláštní sen.

Básnička: Radost ze života

3. listopadu 2009 v 18:48 | Slečna Zvědavá
Včera jsem nemohla spát a navíc jsem měla super náladu, protože jsem se těšila na dnešek:)

http://th04.deviantart.net/fs51/300W/f/2009/304/1/0/Blue_doll_by_Fabulous_Shannen.jpg

Smutek, žal, bol,
to všechno kol a kol.
Poznala jsem, ano.
Bylo mi to dobře známo.

Však úsměv, radost a nadšení
vznáší se ve mně jak' znamení.
Život je krásný přece,
z vesela kráčím si k řece.

Zpívám si, tančím,
radostí skoro až jančím.
Oči mi září, tmavnou,
uhoď mě,
nezkazíš náladu mou.

Pověz mi pověz,
a věz,
že přeskočíš se mnou mez.
Podej mi ruku, pojď
čeká nás dlouhá pouť.

Básnička: Stačí pohled?

20. října 2009 v 22:06 | Slečna Zvědavá
Psala jsem jí asi před 2 týdny v rozpoložení více než divném.


Stačí pohled?
Stačí úsměv?
Stačí mrknutí?
Nestačí...
Na chvíli ...
Na chvíli rozehřát
Naděje přiživit
Srdíčko zaplát.
Stačí pohled -
Slza už hledá
Cestu si nejkratší
Avšak -
Není to voda slaná,
Co plaví se ven.
Je to bolest marná,
Co neutichá.
Živí se nadějí,
Nadějí velikou.
Pomoz mi pomoz.
Usměj se, usměj se na mě.
A slib mi - slib mi!
Slib mi cokoliv,
Cokoliv jen chceš ...

Poem: Tell me

12. října 2009 v 23:10 | Slečna Zvědavá
Ich wollte das nur versuchen. Es ist ganz einfach, unlogisch, vielleicht ein bisschen dumm...
Chtěla jsem to jenom zkusit. Je to úplně jednoduché,nelogické,možná trochu hloupé...

http://th06.deviantart.net/fs51/300W/f/2009/264/6/7/Alone_in_the_wind_by_Fabulous_Shannen.jpg

Tell me a story
about your dream
Tell me a story
about your fear
Tell me a story
about your life
I wanna know everything
but without a fight.
I'd like to be a friend
a friend of you.

But you are afraid.
Afraid of what?
Afraid of me ...
Maybe ... Please!
Tell me! Tell me the fear!
It makes me sad.
Or afraid of
the "low" of company?
What would they say?
I know - it's all a fake.
It's all in my head...
 
 

Reklama